Souhvězdí Vlka

Moje poprvé

Kličkovali jsme mezi stromy. Stisk Lukovy ruky mně začínal bolet. ,,Lu-ko prosím pusť ...mi ru-ku.." Snažil jsem se nedat najevo bolest krvácející rány. Neslyšel mě. Na okamžik jsem koukl blíž, jako by se ta rána zvětšovala. Pomalu mi lezla po ruce a černala. ,,Am... Luko! Co sakra byli ti Groblini!" Pustil mně a otočil se. ,, Neříkej, že tě škrábl Groblin." Jeho obavy narůstali. Sistine se jenom smutně dívala na moji ránu. ,,Zbláznil ses?! Proč si mi to neřekl?! Groblini mají na drápech jed, který účinkuje během půl hodiny, pomalu tě bude nabádat abys usnul. Jenomže když usneš už se nevzbudíš! Rine, nesmíš hlavně usnout jasné. Ať se děje cokoliv, neusni!" Dýkou si roztrhl kus látky a obvázal mi ruku. Povzdechl si. ,, Zachvíli nakonec budeš mumie." No nedivil bych se kdyby jo. Mám dokonce na sobě víc obvazů, než ty mumie.

,, Pojďme ať to stihneme zastavit, než mi tady umřeš." Vzal mně do náruče jako nevěstu. ,,He-hej! K-koukej mě p-pustit na zem! Luko!" šil jsem sebou aby mně pustil. Jen se usmál a stejně mě nepustil.

Snažil jsem se neusnout i když mi to v jeho náruči nešlo. Cítil jsem se klidně a jeho vůně, teplo a tlukot jeho srdce mě uklidňovalo. Chtěl bych tak zůstat na věky.

Zavřel jsem dveře a můj úsměv rázem zmizel. Sice jsem říkal že se nebojím ale pravda je opakem. Opatrně jsem nakoukl za zítku do kuchině. Stála tam žena v zástěře. Vařila. ,,Vzchop se Rene!" Dodal jsem si odvahu a vyšel. ,,Rine, vítej doma." Ty slova milující matky. Jako by mně zasáhl šíp. Jak dlouho jsem neviděl svou matku? Rine máš štěstí. ,, ....Jsem doma!" Usmál jsem se a cítil jak se mi pomalu z očí dostávají nechtěné slzy. ,,Co se děje zlato?" ,,Já, promiň." Sakra. Zatracený slzy. Nesnáším je. Dělají mně slabším, beznadějným. Jsem chlap a chlapi nebrečí! Ale nemůžu to zastavit. Nejde to. Ta žena mi tou laskavostí je tak připomíná. Objala mně. Já, dal bych všechno za to aby... Kdybych... Kdybych tam byl o něco dříve, nestalo by se to. Byli by naživu a my si tím nemuseli prožít.

Odtáhl jsem se i když mně něžně hladila. Utřel jsem si slzy a narovnal se. ,,Omlouvám se." ,,Ale není za co a nemusíš to schovávat. Budu tady a tady taky zůstanu." Usmál jsem se. ,,Máte pravdu. Myslím že není proč to schovávat. Děkuju." ,,Nemáš zač Rene." Díval jsem se jak přidává nakrájenou zeleninu do hrnce a pak mi to došlo ,,Rene?! Počkat. Jak víte že nejsem váš syn Rin?" žena se usmála ,, Za prvé, máte každý jinou povahu. Za druhé můj syn se mnou mluví jinak, no a třetí, jsem jeho matka, svého syna poznám kdekoliv." No asi jsem se sám prozradil. ,, No jo jsem jiný než Rin. Ale jak jste věděla moje jméno." ,,Ah jméno? To jsi taky řekl." ,,Vážně! Já to předtím řekl nahlas?" Praštil jsem se. ,,Nejste vy náhodou čarodějka?" ,,Čarodějka? Já? Ne. Ale má matka byla. Máš hlad?" ,,Ne děkuju." ,,Nahoře je Rinův pokoj, pro teď je tvůj." ,,Děkuju. Už jsem unavený. Dobrou noc." ,,Dobrou."

Vyšel jsem schody a zamířil do pokoje. Rozplácl jsem se na posteli. Pomalu jsem usínal když mě otravoval divný hlas. Nešel moc slyšet ale nechtěl přestat. Posadil jsem se a už chtěl někoho okřiknout. Něco bylo na zdi. Něco jako zrcadlo, svítilo to a pak mi ukázal obrázek polonahého kluka. Škubl jsem sebou. No. Postavu měl dobrou. Počkat. Není to můj dům? A ten kluk....,,Rine!?"

Ne. Sakra! Já usnul! Vyletěl jsem do sedu a praštil hlavou kluka který se skácel k zemi. ,,Au!" Promnul si bolavý nos a já hlavu.,, P-Promiň. Ja jsem usnul!" naléhal jsem a divil se že žiju. ,,Jo před chvílí." přišel k nám Luka a rukou mi zkontroloval teplotu. Zrudl jsem. ,,Teplota už klesla. Neboj. Stihli jsme ten jed zastavit než jsi usnul." Ulevilo se mi. ,,Kdo to je?" Ukázal jsem na toho kluka. ,,To je Taro. Chce být léčitel. " ,,Aha." ,,Vstávej. Sistine ti chce někoho představit." ,,Už jdu." vyběhl jsem ven.  Bylo tu krásně. Několik skromných domečků. Děti si hráli a pobíhali kolem. Dívky pomáhaly svým matkám, kluci byli zase s otci a předváděli se. Babičky seděly poblíž a dělali něco s kůži zvířat. Vrátil jsem se zpátky dovnitř. ,,Luko? ty nejdeš?" ,,Ne. Nesmím tady vlastně ani být. Jsem tu na černo." mlkl na mě. Usmál jsem se.  ,,Takže jsi rebel jo?" ,,Pšt. Jdi už." ,,Uvidíme se."  ,,Rine! Pojď!" volala Sistine už netrpělivě. Strčila mě do dalšího domu.  ,,Hodně štěstí!"