Souhvězdí Vlka

Pravda

Po tom fiasku s tou lavicí jsem neměl náladu někomu něco vysvětlovat. Ani Akimu. Nemůžu to říct nikomu. Proto jsem popadl batoh a zmizel ze školy. Potřebuji si vyprázdnit hlavu. Procházel jsem ulicemi a nedíval se kam jdu. Možná proto jsem vrážel do všech, ale nezajímali mě. Prostě jsem jen čuměl do země. 

,,Mami, mami! Půjdeme tam, že jo?! Mami prosím!" ozval se dětský hlas. Před stromem stála matka s malou holčičkou, která ukazovala na plakát. ,,To víš že ano, ale teď musíme do školky.."snažila se tu malou odtáhnout a nakonec se podařilo. Co to je? Prohlížel jsem barevný obrázek s noční oblohou a padajícími hvězdy. Ušklíbl jsem se. Tohle se u nás ukazuje furt. Babička mi říkala, že je to znamení odchodu. Někdo prostě odešel a zanechal za sebou své milované. Takže "Slzy Hvězd". Tady to je "Meteorický roj". 

Zadíval jsem se na to kdy by měl být. Hm....za deset dní....Chtěl bych se na to zajít podívat z Akim. Smutně jsem se otočil a uvědomil si kde právě jsem. Tohle místo. Ten strom a zábradlí. Už jen západ slunce a to auto co mě málem srazilo. Tady jsme se poprvé setkali. No...Teoreticky na druhé straně ale to se nepočítá. Po tváři mi stekla slza. Jak dlouho tu jsem? Týden? Měsíc? Sám nevím. Ani o tom Rinovi nic nevím. Kolik mu jich chybí? Opravdu až najde všechny budu se moct vrátit? Co když žádní Strážci Slunce a Měsíce nejsou, je to jen výmysl? Tolik toho nevím až mě to děsí. A co Rinova máma, odkud zná mého tátu? A odkud měla ten šperk co dala Rinovi?  

,,Tady jsi..."ozvalo se zadýchaně. Byl to Aki. Vážně s ním nechci mluvit. ,,Promiň ale chci být sám." Opřel jsem se o zábradlí a zahleděl se do dálky. ,,Rene vím že se něco stalo a chápu že mi to nechceš říct ale nech mě být tu s tebou. Víš pro mě taky není lehké vidět tě v bolestech. " On se o mě opravdu bojí. Přikývl jsem. ,,Vybral sis dobré místo." usmál se vedle mě. ,,Jo. Já vím." usmál jsem se při vzpomínce na to jak se mě tady snažil utěšit. ,,Nebyl jsi moc dobrý v útěše druhých..." ,,Hele! Pořád se snažím." uraženě našpulil rtíky.  Zasmál jsem se. ,,Vidíš a teď se mi směješ." ,,Ne nesměji..." Snažil jsem se ale vážně to nešlo. Divil jsem se že jsem ještě nedostal pohlavek. ,,Dneska ti to prominu, ale nemysli si."  ,,Hai, hai..." zazubil jsem se. ,, Arigato..." posmutněle jsem hlavu zabořil do jeho hrudi. 

Pohladil mě po vlasech. Slyšel jsem jeho srdce. Přeji si aby bilo jenom pro mě. Je to sobecké? Ano ale je to taky mé poslední přání. Proto sobecký budu. Narovnal jsem se a utřel si stékající slzy. Aki mi chitil ruku a políbil mě. Tohle mě docela vyvedlo z míry. Ne že by se mi to nelíbilo, jen mě to zaskočilo. Nikdy jsem i nemyslel že by zrovna on udělal první krok. Něžný polibek skončil. Nechci ho opustit. Nechci ho ztratit. Pohladil mě po tváři. ,,Sore wa nanimonai..." zašeptal s úsměvem. 
 

 ,,Jsem doma!" ozval jsem se i když vlastně nejsem doma. ,,Rene. Dneska jsi tu brzo..." Sakura zrovna stříhala další látku pro zelené šaty. ,,Jo....No...Omylem jsem rozbil lavici a utekl ze školy.." pohrbal jsem se na zátylku a čekal na vyhubování. Vím že jsem říkal že to nikomu neřeknu, ale stejně musíme zaplatit tu lavici, tak ať ví proč. ,,Páni. No hlavně že jsi v pořádku." usmála se. Žádný pohlavek? Žádné kázání? Ne? ,,Am...vy se nezlobíte." ,,Zlobit se a proč? To že jsi zničil lavici přece neznamená konec světa. Podržíš mi to? Děkuji." ,,No neznamená ale stejně..." ,,Rene. Jako tvá matka bych tě měla pořádně ztřískat a věř mi nebo ne bál by ses mě do konce života. Buď rád že to byla jen lavice. Můžeš mi to dát zpátky?"  ,,D-Dobře." polkl jsem. ,,Pověz mi něco o sobě. Moc času jsme spolu nestrávili." ,,Já nevím co bych vám měl říct.." ,,Tykej mi. Co rád děláš. Nebo můžeš mi říct jestli si měl přítelkyni. Měl nebo ne." Sakra. Téhle otázce bych se radši vyhnul.,, Mám rád bojové umění. V naší vesnici jsem byl jeden z nejlepších. Než jsem přišel tady, byl jsem sobecký kretén co se zajímal jen o sebe a svou rodinu. Teď je to jiné. Zjistil jsem že to důležité je všude kam se podívám. " ,,To je hezké. Rodina je důležitá ale i ostatní věci. Promiň že se ptám ale pamatuješ si svou pravou mámu?" opatrně se zeptala. 

Jakoby se bála co odpovím. ,,Ne...Ne moc. Pamatuji si že měla dlouhé bílé vlasy a krásně zpívala. Taky mi pořád říkala tygříku."  usmál jsem se. ,,To tě musela mít opravdu ráda." ,,Nevím jaká byla. Zmizela než jsem ji stačil poznat. Táta mi vyprávěl, předtím než taky zmizel, že to byla úžasná a milující žena." ,,To vážně říkal?" zasmála se. ,,Říkala jsi že jsi ho znala. Chci vědět pravdu.." naléhal jsem. ,,Rene..." ,,Prosím! Možná zjistím něco o mých rodičích! Musím vědět co se jim stalo." posmutněl jsem. ,,...Dobře."  Odložila všechno a přisedla si ke mě. Napjatě jsem vyčkával. Vzala mé ruky do svých a zadívala se mi do očí. ,,Než ti řeknu celou pravdu....Musíš vědět že jsem tě milovala a nikdy milovat nepřestala, ano?"

 Milovala?! Po-Počkat, jak to myslí! ,,V Aldevii žil král a královna a čekali dítě." ,,To už vím, já chci, ale vědět o rodičích ne..." ,,Počkej...Králův bratr Cadenza přišel tedy o trůn, proto přikázal, aby zabili dítě, které se mělo narodit. Problém byl v tom, že se narodily dvě. Dva stejní chlapci. Oba měli bílé vlasy a modré oči. Pokusili se je zabít, ale bez úspěchu. Pro oba chlapce byla Aldevie nebezpečná, proto se rozhodli je od sebe oddělit. Královna pocházela odsud, proto jednoho vychovávala tady. Král s druhým zůstal v Aldevii, ale syna nemohl mít u sebe, předal ho Auroře, která se o něj starala. Král byl ale při útěku zasažen a tak umřel. A královna zůstala skryta před magií a bratrem krále..." Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Všechno to do sebe zapadalo. ,,Takže můj otec byl kamarád krále..." snažil jsem se změnit pravdu. ,, Jména princů Aldevie, Rin a Ren." Vrazila mi kudlu do zad. Já přece nemůžu být...To by znamenalo že Rin je moje dvojče, což vysvětluje tu podobu. ,,Ty jsi potom moje..." ,,Tvoje matka."

Omlouvám se za pravopisné chyby! XD

Dejte hvězdičku *

Napište koment :)

A kritiku nebo pochvalu ( ♥samozřejmě pokud chcete ♥ )

  1067 slov :3