Sunflowers (Bunny SP)✔️

LXIV

Další noc, která si žádá o ochranu. Tyčím se nad celým městem, a tak mám přehled o všem co se šustne.
Všude je až moc ticho a to se mi zdá podezřelé. Něco mi říkalo, že se něco stane. Připadalo mi to jako ticho před bouří. Proto jsem zůstával bdělý abych v případě mohl včas zareagovat.
Když jsem si celé město prohlížel asi po stoosmdesáté, zahlédl jsem něco zvláštního. Za řadou barevných domků na travnaté rovince jsem spatřil lidskou postavu. Řekl jsem si, že je to nejspíš někdo z obyvatel ale i tak jsem ho nepřestával sledovat. Samotný člověk dělal něco nepochopitelného a zvláštního. Na trávníku začal opisovat jakýsi imaginární kruh. Když zmíněné kolečko obešel, zastavil se na místě. V tom okamžiku mě začal více zajímat. Co asi udělá?
V temnotě se najednou objevilo světýlko. Bylo drobounké a mihotavé jako plamen svíčky. Chvíli jen tak kroužilo ve vzduchu a pak se začalo pomalu snášet dolů. Když se světýlko dotklo země, probudilo své příbuzné. Ti se řetězovou reakcí rozzářily a začali vytvářet ohnivý kruh.
Tohle byl ten moment, kdy jsem zjistil, před jakou bouří to ticho bylo. Měl jsem pocit, že tohle bude snadné vítězství.
S ladností stínu jsem se pomalu snesl k zemi. Utíkal jsem špinavými uličkami směrem k domkům. Míjel jsem barevné domečky postavené v řadách. Bezmyšlenkovitě jsem chodil přes pozemky a přeskakoval nízké ploty. V dáli jsem už viděl rudou záři.
Přeskočil poslední plot a vyhnul se hlídacímu psovi abych čelil ohni tváří v tvář.
Plameny šlehaly vysoko. Dým nad mou hlavou zakryl oblohu a vytvořil neproniknutelnou clonu. Podíval jsem se do ohně abych našel žháře. Uprostřed pekelného kruhu jsem zahlédl lidskou postavu. Vypadal jako samostatný Lucifer. Temný plášť mu vlál kolem nohou jako živý a železná koruna v zářil plamene vypadala jako rozžhavená ocel.
"Konečně jseš uráčil přijít," řekl. Pořád stál na místě a ani se nehnul. To na tom bylo ještě děsivější. Najednou mým směrem natáhl ruku, plášť se mu přitom zatřepotal. "Pojď za mnou do kruhu", vyzval mě," nebo se snad bojíš?"
Nemohl jsem ustoupit, však přitom jsem měl i tak pořád strach. Mohl bych vzplanout dřív, než by došlo ke konfliktu. Musel jsem se rozhodnout. Čest nebo vlastní život?
Nakonec vyhrála ta hrdinštějští možnost. Zhluboka jsem se nadechl a přistoupil o krok blíž. Snažil jsem se být klidný i přes plameny, které byly nebezpečně blízko.
Narovnal jsem se a udělal další odvážný krok vpřed. Ocitl jsem se v plamenech, já kráčel dál. Nemyslel jsem na oheň a ani ho necítil.
Nakonec jsem se dostal netknutý vně kruh.
"Pomsta je skvělá věc, nemám pravdu?" řekl a nechápal jsem proč. "O čem to žvaníš?" zeptal jsem se upřímně. Ďábelsky se zasmál, v očích se mu objevil rudý lesk. "Opravdu nevíš?" řekl pobaveně," možná ti pomůžu si na to vzpomenout."
Následující události se staly až moc rychle. Chaos vytáhl ze záhybů svého pláště podivnou lesklou věc a pozvedl ji vysoko nad hlavou. V rudé záři jsem poznal japonský shuriken.
Vrhl ho tak rychle, že jsem nestihl ani uhnout. Hvězda se mi zaryla do klíční kosti. Zasupěl jsem bolestí. Řezavá bolest ovládla celou pravou půlku těla. Snažil jsem se hvězdu vytáhnout ale i jeden jediný pohyb mě neskutečně bolel.
Chaos mé zranitelnosti využil a dokráčel ke mně. Zastavil se asi krok ode mně. Podíval jsem se mu do očí, on na mě vrhl nenávistný pohled.
Hned mi dal rámu pěstí. Ozvalo se hlasité křupnutí, na rtech jsem ucítil pachuť krve.
Mířila ke mně hned i druhá rána ale tu jsem zastavil. Myslel jsem si, že to teď otočím, však nedošlo mi že má Profesor Chaos i druhou ruku. Tou mě srazil na trávu. Mohlo to být horší, mohl mě strčit do ohně.
Rozbolela mě záda, do toho jsem se nechtěně rukou opřel o otevřenou ránu. Nemohl jsem myslet na nic jiného než bolest.
Chaos mě nepřestával zasypávat ránami. Obličej jsem měl poskvrněný svou vlastní krví. Začaly se mi dělat mžitky před očima.
Už jsem to vzdal, dnes dozajista zemřu. Ještě naposled jsem se podíval na svého úhlavního nepřítele. Už se napřahoval na další ránu. Měl úsměv dokonalého psychopata. Jeho oči měly až démonický vzhled. Plášť mu poletoval ve větru a tak odhaloval jeho nataženou paži.
Překvapivě nebyl svalnatý. Kůži měl bledou a šly pod ní vidět modré žíly. Kromě toho jsem na ní v záři ohně zahlédl i něco jiného. Nevině vyhlížející slunečnice.
Panebože, to  nemůže být pravda.
Letící ránu jsem včas zastavil.
"Proč se ještě pořád snažíš?" zeptal se Leo.