Sunflowers (Bunny SP)✔️

XXXIII

Konečně pátek.
Nemohl jsem pomalu myslet na nic jiného než na Něho. Co se stane dnes? To asi neví nikdo. S ním se teoreticky může stát cokoliv. To se mi na něm nejvíce líbí. Je takový impulzivní, jako náhodný výboj elektřiny a pokaždé kdy mě ten Kennyho pomyslný blesk zasáhl, cítil jsem se volnější. Měl jsem pocit, že mi narostla křídla a že můžu s ním odletět pryč.
V květinářství bylo zase narváno. Paní Thorneová už měla obavy, že zákazníci vykoupí celý obchod. Naštěstí se nic tak závratného nestalo.  Kromě různých návrhů a požadavků na nejideálnější kytici, nikdo nic zajímavého nechtěl. Ani se tu žádný z nich dlouho nezdržel, jakoby chtěli co nejrychleji utéct.
"Ne ty modré tam nedávejte," poučovala mě paní Thorneová," k tomu tulipánu se více hodí bílé květy."  Na její žádost jsem svazek modrých kvítků vrátil zpátky do vázy. Ty květy měly barvu jeho očí. Vypadaly jako malinké chrpy, podobné jsem nikdy neviděl. Rozhodl jsem si je nechat. Schoval jsem svazek pod stůl a nadále dělal jakoby nic.
Byly poslední tři minuty před zavřením. Paní Thorneová dodělávala poslední úpravy na věncích, které poslouží jako dekorace na něčí zítřejší svatbu. Já jsem zatím zaléval žíznivé rostlinky v květináčích.
Čekal jsem na Kennyho jako poslední záchranu. Měl jsem chuť se zvednou a odejít ale poslední zlomky naděje, že si pro mě Kenny přijde, mě držely vevnitř.
Najednou jsem uslyšel zaklepání na skleněné dveře. Otočil jsem hlavou abych na dveře viděl.
Přišel si pro mě. Stál za skleněnou clonou. Poznal jsem ho díky jeho oranžové bundě, kterou měl zapnutou až ke krku a kapucí si zakrýval zlatou svatozář vlasů.
Podíval jsem se paní Thorneové do tváře. Ta se na mě usmála a řekla:" Tak jděte! Na co čekáte?" Neváhal jsem ani vteřinu, zvedl jsem květiny zpoza stolu a vyšel ven.
Kenny mě přivítal pevným objetím. Po minutě se mě pustil a já využil chvíli abych mu mohl předat malý dárek. "To je pro tebe." Ukázal jsem modré kvítky. Usmál se a řekl:" Jsou pěkné, líbí se mi." Vzal si květiny do ruky a přitom ze mě nespouštěl oči.
Tváře mi zalila červeň. "Myslím si, že mají barvu jako tvé oči," dodal jsem.
"Kam chceš jít?" zeptal se. Odpověděl jsem zcela upřímně: "Je mi to jedno. Půjdu vždy za tebou." Podal mi ruku a já se jí ochotně chytil. Ruce měl horké a plné drobných jizviček. Ještě jednou se na mě zpříma podíval.
Vyrazili jsme bůhví kam, ale to nebylo podstatné. Hlavní bylo, že jsem opět s ním.
Dovedl mě daleko za město. Před námi se tyčily vysoké na vrchu zasněžené hory. Vzduch byl vlhký. Vsadím se, že začne pršet. Celou tu dobu Kenny jen mlčel a zíral na mě. Měl jsem chvíli strach, že nedýchá. "Kenny?" podíval jsem se mu do očí. On párkrát rychle zamrkal a řekl: " Jsem v pohodě."
Bylo to divné ale přitom mi to připadalo vtipné. Nemohl jsem se udržet a začal jsem se smát. "Proč se směješ?" přerušil mě. "Jsi zvláštní," odpověděl jsem s náznakem pobavení.  Jeho výraz se změnil. "A to je špatně?" zeptal se nejistě. "Samozřejmě že není", odpověděl jsem aby z toho neměl špatný pocit, "zvláštní lidé jsou dost vzácní."
Pobaveně se na mě usmál. Jeho veselý úsměv se změnil v další zamilovaný pohled. Zcela jsem zčervenal. Bylo mi jedno, že jsme stáli uprostřed ničeho, i tak to byl zatím můj nejlepší výlet, který jsem kdy zažil.