Sunflowers (Bunny SP)✔️

XXVIII

Z nějakého zvláštního důvodu bývá v úterý odpoledne tady narváno. Procházelo mnoho lidí a každý z nich chtěl něco jiného. Alespoň jsem měl v květinářství co na práci.
Odbila sedmá. Paní Thorneová začala schovávat květiny dovnitř a uklízela spadlé listí na podlaze. "Můžete v klidu odejít. Já to zvládnu sama," řekla paní Thorneová. "Opravdu nepotřebuje pomoct?" zeptal jsem se. Jenom mávla rukou a odpověděla: "Opravdu. Vraťte se domů."
Uposlechl jsem jejího rozkazu a odešel pryč. Venku se už stmívalo. Chodníky byly mokré a zvlhlé listy se mi lepily na podrážky.
Co asi dělá Kenny? Ptal jsem se sám sebe za cesty. Dnes jsem ho nespatřil, možná zůstal doma. Začal jsem si představovat, co by mohl Kenny dělat? Vymyslel jsem si několik scénářů ale v každém z nich vypadal Ken nespokojeně, v některých i smutně. Musím ještě podotknout, že v žádném případě nebyl Kenny se mnou. Nějaký vnitřní pocit mi říkal, že se mu po mně stýská. Vím, že teoreticky ho moc dlouho neznám. I když jsem na něj zcela zapomněl, mám často pocit, že vím, co by asi Ken v dané situaci udělal. Nechápu to, je to dost zvláštní.
Zase ve svém bytě. Sám. Jinak útulné pokoje se zdály bez lidí chladné a obrovské. Není vůbec příjemné být sám. To ticho mě dohání k šílenství. Abych zahnal nudu, začal jsem uklízet už tak čistý pokoj. Přenášel jsem polštáře z jedné strany postele na druhou, posouval jsem dvě židle a hledal ideální polohu těchto dvou kusů nábytku aby to vypadalo pěkně, přerovnával jsem knihy a boty. Nakonec jsem vytáhl ze skříně starou žlutou krabici od bot.
Dobře jsem věděl, co se v ní skrývá. Odkryl jsem víko. Pod vrstvou prachu ležely ústřižky z novin a dvě malé bílé boty na step. Do hlavy se mi nahrnuly nepříjemné vzpomínky. Vytáhl jsem jednu botu ven. Chvíli jsem si ji prohlížel. Zaschlá krev na ní už měla místy naoranžovělý odstín. Dodnes nechápu, proč se to takhle událo. Od té doby jsem už nikdy nestepoval. Bál jsem se a pořád se bojím toho, že by se to mohlo udát znovu.
Z mého vzpomínání na dětství mě vytrhlo zvonění mého telefonu. Zvedl jsem to. Z druhé strany se ozvalo: "Leo? Jsi tam?" Byl to On. Cítil jsem se teď mnohem lépe. "Ano, jsem to já", odpověděl jsem. "Jsem před tvým domem," řekl," přišel jsem ti vrátit Pana Čumáčka. " Skoro jsem na toho bílého králíčka zapomněl. Spěchal jsem dolů a otevřel vchod.
Venku stál Kenny ale nebyl sám. Vedle něho byla asi patnáctiletá brunetka. Nejspíš jeho sestra. Měla stejně modré oči a úsměv jako on. Kennyho sestra držela v náruči Pana Čumáčka. V jejích rukou se netrpělivě vrtěl a ona se usilovně snažila aby neutekl.
"Ahoj, Leo!" řekl nadšeně. Měl určitě radost, že mě vidí. Jeho sestra mi zamávala na pozdrav a řekla: "Ahoj." Kenny přistoupil k brunetce a ta mu králíka předala. "Vracím ti Čumáčka. Včera mě dost poškrábal," řekl a předal Pana Čumáčka jako štafetu mě. "To je mi moc líto," řekl jsem. Nevím proč ale mě nikdy nepoškrábal. "To je v pohodě," odpověděl ale pak pravil,"a nechceš jít potom někdy někam se mnou?" Usilovně jsem přemýšlel. "Jo v pátek mám zase čas," řekl jsem. Kenny se usmál a dodal:" To je skvělý! Ale teď už musíme jít."
Najednou je mně přišla jeho sestra a začala mě objímat. Podíval jsem se na Kennyho. "Co to dělá?" zeptal jsem se. Kenny se zasmál a odpověděl: "No, Karen se vždy objímá na rozloučenou." Připadalo mi to zvláštní ale i milé zároveň. "Aha," řekl jsem a objetí jsem ji oplatil.
"Ahoj Leo!" Řekla jak Karen tak i Kenny. "Ahoj," odpověděl jsem a zamával. Oba dva se ztratili v dálce.