Sunflowers (Bunny SP)✔️

XLII

Sedím na své posteli, hlavou se opíram o zeď.
V pokoji vládlo přítmí. Zatáhl jsem závěsy všude, kde se dalo aby mne už radši nikdo neviděl.
Opřel jsem zrak o jakýsi bod v dáli. Pokoj se mi zdál až moc rozlehlý a prázdný ale úzkost mě křečovitě svírala.
Měl jsem pocit, že nemůžu dýchat. Hlavou mi vířily otázky ale i různé myšlenky. Každá mi zabraňovala v jakémsi pokroku. Zůstal jsem svými nejtemnějšími myšlenkami uvězněn v jednom okamžiku. Ve chvíli kdy se vše začíná hroutit, v momentu kdy se do křehkého domečku z karet opře vichřice.
Ztratil jsem velmi blízkého člověka, stal jsem se v očích ostatních šílencem. Možná to má takhle být. Vždyť jsem ho doopravdy mohl zachránit.
Při pomyšlení na Kennyho nehybné tělo, zmatení a strach lidí a také vztek záchranáře se mi svíral žaludek. I přes otupující bolest jsem zůstal sturnule. Od slz jsem měl mokré i oblečení ale i tak jsem se ani nepohl.
Chtěl jsem to vzdát ale vrozené reflexy mě nutily pořád dýchat i když to bylo bolestivé a tlak těžké skály, kterou si má mysl představovala, mi pomalu drtila žebra. 
Vrahu!  Opakovaly hlasy, jsi obyčejný vrah!  Snažil jsem se je neposlouchat. Ony zatím pořád sílily a nechtěly mi dát pokoj. Nejspíš je bavilo, když jsem byl úplně na dně. Byla to vždy jejich zábava.
Zabils ho! Je to tvoje chyba! Jsi zrůda. Hlasy se mísily v nepřesný šum ale já rozuměl každému slovu.
Blázne! Vrahu! Zrůdo! Přešla mě trpělivost. Snažil jsem se ty hlasy překřičet. Po chvíli ztichly. Uvědomil jsem si, co jsem dělal. Podíval jsem se na králíkovu klec, Pan Čumáček stál přitisknutý k mříži co nejdál ode mne.
"Jsem šílenec", řekl jsem prázdnu. Můj hlas se zvučně ozýval, až mi to připomnělo ty hlasy. Otřásl jsem se a protřel si vlhké oči. Na krev už jsem upřímně kašlal, už se s tím budu muset smířit.
Začal jsem nad svými slovy přemýšlet a při každé myšlence se tento názor ověřil.
Jen šílenec má hlasy v hlavě, co ho nenávidí. Normální lidé umí ovládat své pocity, a proto nemají potřebu chodit po noci v kostýmu. A hlavně tohle vše musí být karma, protože duševně choré osoby nemůžou mít šťastný vztah.
Ta poslední u nich mě bolela nejvíce. Osud je krutý, však spravedlivý. Blázni by neměli mít milostný život, jinak by mohli toho druhého vytraumatizovat anebo zabít či zmrzačit. To už je tedy mnohdy lepší, když umře při nehodě, než aby se potom trápil pár dlouhých let.