XL

147 5 1
                                    

Musím se teď spoléhat, že to nikomu nevyzradí.
"Všechno v pohodě?" zeptal se Mike, když Craig konečně odešel. Nic jsem neřekl a jen zíral před sebe. "Haló", zamával mi rukou před obličejem aby mě vytrhl ze snění. "Jo," řekl jsem," všechno je už v pohodě."
"Tamten, co teď odešel, má spojitost s Leem," pravil jako nějaký detektiv přemýšlející o vraždě, která se stala včera večer," Nemám pravdu?" Nevím jestli jsou Mike, Wendy Testaburgerová a má sestra v telepatickém spojením anebo v kultu čarodějnic, obojí mi trochu dává smysl. Neodpověděl jsem, nemělo to smysl. Místo jsem dělal, jakoby se Mike nikdy na nic nezeptal.
Poté se na nic už neptal, radši mě nechal na pokoji. Kromě Craiga přišel jeden velice zvláštní zákazník.
Byl docela starý než většina příchozích, tipoval bych ho asi na padesát. Prošedlé řídké vlasy mu padaly do čela. Vypadal dost mrzutě i jeho vrásky k tomu odpovídaly. Tlusté dioptrické brýle mu dělaly oči nepřirozeně velké a vykulené. Vypadal spíš jako karikatura.
Na sobě měl bílou košili s krvavě rudou, přísně uvázanou kravatou. K tomu měl šedé kalhoty a velké boty a rozvázánými tkaničkami.
Hrubým nepříjemným hlasem nám sdělil své přání. Měl jsem největší chuť se tomu z plných plic zasmát ale udržel jsem se.
Asi se ptáte proč, že? Řekl, že by si chtěl na rameno vytetovat štěně německého ovčáka a přál si ho obzvláště roztomilého.
Domluvili jsme se na nejbližší termín. Potom jen odsekl :" Naschle" a odešel pryč.
Začal jsem si dělat návrhy. Zkoušel jsem zachytit štěně ve skoku, jak se valí na zádech a dokonce i jak někomu rozkousává oblíbenou botu ale pořád jsem nebyl spokojený. Nakonec jsem počmáraný papír značkal do kuličky a hodlal jsem se ho dát do koše.
Před košem jsem se ale zastavil a podíval se směrem do ulice. Ve dveřích obchodu, který stál naproti přes silnici, stál Leo. V náručích držel obrovský svazek bílých růží, které byly o něco světlejší než jeho kůže.
Papír jsem upustil z ruky a vyběhl ven.
"Leo," zavolal jsem. Podíval se před sebe, byl očividně rád, že mě vidí. Jeho tvář dostala růžový odstín.
Bez zaváhání jsem vstoupil do cesty a jistým krokem jsem kráčel vpřed. Leo se podíval doprava a pak zpátky na mě. Vytřeštil oči, nechápal jsem pořád proč.
Náhle jsem ucítil ostrou bolest přes celou půlku těla. Něco ostrého se mi zařezalo do obličeje, a taky do krku a ramene. Ucítil jsem známou železnou pachuť v krku.
Spadl jsem na záda, vyrazilo mi to dech. Pomalu jsem se dusil, krev mi pomalu plnila hrdlo. Ztěžka jsem oddechoval i když to ve většině případů způsobilo záchvat kašle.
Před sebou jsem už nic neviděl jen barevné mžitky před očima. Na tváři jsem ucítil něčí horkou ruku. Jemně mě hlásila po tváři, i když mi způsoboval ještě větší bolest. Ta se postupně ztrácela spolu s dalšími vjemy.
"Vše bude za chvíli v pořádku," pronesl známý hlas že kterého se vytratil optimismus a zněl, jakoby chtěl sám sebe utišit. Cítil jsem z něj hluboký strach a smutek. Kromě horké dlaně jsem ucítil, že mi něco káplo na obličej. Tušil jsem, že je to slza od držitele toho smutného hlasu.
A to bylo to poslední, co jsem ucítil. Vše se rozplynulo. Cítil jsem se najednou lehčí a volnější.
Chtěl jsem na to zapomenout, jako všichni, co mě viděli, až se vrátím. Je to kruté ale je to mnohem lepší než kdyby Leo nebo kdokoliv jiný znal holou pravdu.

Sunflowers (Bunny SP)✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat