Sunflowers (Bunny SP)✔️

XI

Vzbudil jsem se asi kolem třetí. Nebe bylo ještě tmavé ale hvězdy se už vytratily z oblohy.
Kdybych se řídil rozumem, šel bych ještě spát ale srdce chtělo pravý opak. Měl jsem pocit, že jedině teď a tady je ten správný čas.
Ani jsem nemrkl a už jsem byl před naším domem. Polorozpadlý dům působil opuštěně, možná by nikdo neřekl, že v něm bydlí rodina. Šel jsem směrem k centru, kecám, já jsem běžel. Touha ho znovu vidět mě poháněla vpřed. Míjel jsem barevné domky postavené v řadách. V minulosti jsem tam trávil hodně času. Mé tempo se zrychlovalo. Letěl jsem. City, které k Leovi cítím, mi nechaly nárůst křídla. Sprintem jsem dorazil ke květinářství. Zavřeno, samozřejmě. Chytrý člověk by šel domů a počkal by si, až otevřou. Průměrní lidé by odešli do parku a tam by si počkali. Ti největší blázni si sednou před květinářství a čekají tam jako poslušný pes.
Hodiny míjely a já stále čekal. Seděl jsem na okraji silnice a každý kdo projel kolem na mě vrhal nechápavý pohled. No a co, ať se klidně dívají, mají na to právo. Tohle září bylo obzvlášť chladné. Samozřejmě že my byla zima, protože pod svou budou nic nemám. Dal jsem si na hlavu kapici a pomocí šňůrek jsem ji utáhl. Zase jsem si připadal jako malý kluk, v té době jsem se za svůj vzhled styděl a měl jsem pocit, že by ho nikdo neměl vidět.
Najednou jsem v dáli zahlédl něco modrého. Postavil jsem se a vyšel na silnici, abych ten flek mohl rozeznat. Uviděl jsem hubenou mužskou postavu. Zase jsem běžel jako o život. Láska je ta nejhorší omamná droga a těch jsem zkoušel hodně. Zastavil jsem se těsně před ním. Polekal se, asi si myslel, že ho přehlédnu. Vypadal pořád stejně, jen levé oko měl za zalepené náplastí s nějakým kusem látky. Vypadalo to, jakoby ho někdo praštil. Usmíval se tak, jak to nikdo jiní neumí.
"M-Myslel jsem na tebe." Řekl. Jeho slova byla pro mě nejlepším darem. " Já taky." Odpověděl jsem. Kdybych nebyl úplně v rozpacích, asi bych odpověděl trochu víc originálně. Nevěděl jsem co dělat, na co se ho mám zeptat. Nakonec jsem se zeptal: "Nepůjdeme k rybníku?" Očividně měl knedlík v krku a celý se červenal. Jen pokrýval rychle hlavou. Já jsem už šel ale on pořad stál na místě jako socha, jako nádherná antická socha. "Tak pojď." Jeho kůže nabrala ještě červenější barvu ale rychlími kroky mě dohnal.
První se zeptal on: "Jak to, že mě znáš?"
Měl jsem mu dost co vysvětlovat.

Později
Rybník působil jako zrcadlo. Po jeho povrchu pluly kachny, které na chvíli zmizeli pod hladinou a pak se jako duchové zjevili zpátky nad vodou.
"Takže, ty SIS na mě celou tu dobu pamatoval?" Tou otázkou se mě snažil pochopit. Kdo by pořád myslel jen na jednoho kluka celých sedm let a přitom zapomenout na skoro všechny ostatní? "Ano, pamatoval." Po celou dobu měl jeho obličej jen rudou barvu. Musel to pro něj být šok. V tu dobu mi na mysl přišla otázka, kterou mi musel zodpovědět: " A pamatuješ si na mně?"