Sunflowers (Bunny SP)✔️

LIII

Asi po půl šesté jsem stál u přestrojený před tatérským salónem. Nechtěl jsem čekat venku, protože mě mrzly nohy, a tak jsem vklouzl dovnitř.
Snažil jsem se být nenápadný, i přesto na mě oba dva zírali jako na ducha. "Ahoj, Kenny," řekl jsem nejistě a přitom se díval na své lesklé bílé platformy. Pan dřevorubec se na Kennyho nechápavě podíval a řekl:" Kdo to sakra je? Je to tvoje holka nebo co?" Kenny odložil svůj hrnek kafe na stůl a stále opřený o zeď odpověděl:" Ne, právě naopak. Je to můj kluk." Dřevorubec se podezíravě podíval na mě a potom zpátky na Kennyho. Poté jeho tvrdé rysy zjihly. Nic neřekl ale z úst jsem mu odezíral jasné Jo, jasně, ahá! Potom se Ken postavil vzal mě za ruku a odkráčel se mnou pryč.

"Fakt ti to sluší. Skoro jsem tě nepoznal," prořízl chvíli ticha. I když jsem vypadal neodolatelně, nebylo to moc příjemné. Na holá lýtka mi táhlo, v platformách se mi chodilo jako na chůdách a make-up mě pálil na obličej. Bohužel, pro krásu se musí trpět.
Dívalo se na mě dost lidí ale nevrhali na mě zhnusené nebo zmatené pohledy, spíš ze mě nemohli odtrhnout oči. Každý chlap se za mnou otáčel a několik žen si o mně šuškali za mými zády.
Ulicemi městečka se procházel i Token. Při pohledu na nás se zastavil. Sundal si z hlavy Gucci kšiltovku a upřímně řekl:" Pěkná, Kenny, pěkná." Poté zmizel v boční uličce. Můj převlek dokonale fungoval i na bývalého spolužáka, který mě nemá rád a dokonce mi i řekl, že vypadám krásně. Skvělé!
Zanedlouho jsme dorazili k domu Kennyho a jeho rodičů. Byl doslova v havarijním stavu ale nic jsem neříkal. Však se neříká "nesuď knihu podle obalu" nadarmo. Vstoupili jsme vchodem bez dveří dovnitř.
Bohužel v tomto případě nemělo tohle přísloví pravdu. Dům se rozpadal jak zvenčí tak i zevnitř. Ze zdí padala omítka a na zemi se válely různé plechovky, noviny, kusy hadrů, rozbité láhve jak od limonády tak od piva, cihly, různé potrhané magazíny, knihy bez vazby a různé nepotřebné krámy. Mezi tím vším stál gauč s trčícími péry a malá televize.
Ale naše cesta vedla dál. Prošli jsme dalším průchodem do malé, stroze zařízené kuchyně. Uprostřed stál starý stůl a za ním seděla paní, která zatím něco upíjela z hrnku s rozbitým uchem.
Poznal jsem, že je to Kennyho matka, protože měla úplně stejné oči a nos. Za to vlasy neměla zlaté, jako její syn, ale rudé jako krev.
Když si nás všimla, odložila svůj hrnek na stůl a s úsměvem řekla: "Nebojte se, posaďte se."
A tak začala ta nejnebezpečnější hra na život a na smrt.