Sunflowers (Bunny SP)✔️

LXVII

Bílá, všude jen bílá barva.
Probudil jsem se na nemocničním lůžku v prázdném až mrtvolně tichém pokoji. Co se stalo? Byl to jen sen? Ptal jsem se sám sebe.
Podíval jsem se na sebe, měl jsem na sobě jen šedivý pacientský stejnokroj. Žádný převlek ani maska. Už jsem si myslel, že to vše byl jen sen ale nemohl jsem si být úplně jistý. Co ta jizva? Napovídal mi můj vnitřní hlas. Stáhl jsem si látku z ramene. Tam, kde jsem měl včera obrovskou krvácející ránu, byl jen bílý obvaz.
Takže to bylo doopravdy. Vzpomněl jsem si na ohnivý kruh, strašnou bolest, Leovy slzy. Pamatoval jsem si, jak utíkal, když zjistil mé pravé jméno. "Co když se už nikdy nevrátí?" ptal jsem se. Pokoj odpověděl jen hrobovým tichem. Chtěl jsem vědět odpověď na otázku, chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem být jen s ním.
Najednou jsem uslyšel tiché zaklepání. Do pokoje vešla drobná sestřička s dlouhými hnědými vlasy. Vypadala velmi vystresovaná. Nejspíš byla nová. Deska s lejstry se jí v ruce třásla až to vypadalo, že jí spadne na zem. "M-máte tu návštěvu," vykoktala ze sebe a hned odběhla zase pryč. Dveře zůstaly otevřené ale už nebyly prázdné. Ve dveřích stál vysoký Kyle, pro kterého byly dveře příliš nízké. Hned vešel dovnitř a narovnal se do svojí plné výšky. Za ním došel o hlavu nižší Stan a ještě menší Eric.
"Co si dělal, vole?" zeptal se Kyle. Stan mlčel, nejspíš protože už ví co dělám po nocích. "Ani nevím," zalhal jsem. Všichni tři přistoupili blíž ke mně. Kyle si ze zad sundal zelený batoh, kterého jsem si dřív nevšiml a vytáhl z něj moji starou bundu. "Posílá ti to tvoje sestra," řekl Stan. "Prý musí zůstat déle ve škole," dodal Kyle. Položil mi bundu na postel. Hned jsem ucítil známý pach kouře a Balakrylu. "Děkuju", řekl jsem ale to nebylo vše," kluci, nevíte, kdy můžu jít domů?"
"Až pozítří," řekl Stan. To mě překvapilo, mohl bych jít už domů. "Cože? Až pozítří?" řekl jsem," vždyť jsem v pohodě!"
Kyle na mě hleděl jako sůva z nudlí, Stan na mě z vykulenýma očima zíral s otevřenou pusou. A Cartman? Ten se tomu smál. Hlasitě. Dost hlasitě.
"Děláš si prdel?" uchechtl se Cartman," vypadáš strašně."
"Cartman má tentokrát pravdu", přidal se Kyle, "vypadáš straně."
Nemohl jsem věřit svým uším.
"Vážně?"
"Jen se podívej."
Stan vytáhl z kapsy telefon, podal mi ho do ruky a pobídnul mě abych se na sebe podíval.
I když byl display trochu ušpiněný, viděl jsem se jako v zrcadle. Kluci měli pravdu. Vypadal jsem otřesně. Všude po obličeji jsem měl nafialovělé modřiny. Levé obočí jsem měl natrhlé. Některé jizvy byly zakryté náplastmi. Nejhorší a nejvýraznější byl tmavý monokl na druhém oku. Rána byla strašně nateklá a ani jsem nevěřil tomu, že vidím na obě oči.
Podal jsem telefon zpátky do Stanových rukou. "Tak vidíš," řekl Stan. "No to vidím," odpověděl jsem a pleskl sebou o lůžko. 
Povídali jsme si alespoň nachvíli. Už tady byly asi hodinu. Chtěli odejít ale já se zeptal na jednu jedinou a poslední otázku: "Přišli jste sami?" Stan se na smutně podíval. "Nikdo další nepřijde," řekl," ale tvá sestra a bratr přijdou zítra."
"A někdo další?" zeptal jsem se," někdo... někdo z přátel?"
"Nikdo nic neříkal," oznámil Kyle. K tomu Cartman dodal:" Smiř se s tím, všichni ostatní se na tebe vysrali."
"To nemůžeš vědět!" řekl Kyle.
"Ale vím!" argumentoval to Eric," všichni ostatní jsou jen banda čůráků."
"Ty jsi taky čůrák, Cartmane!" přidal se i Stan.
Mohli by se hádat klidně i další hodinu. Musel jsem to zastavit.
"Už jděte," řekl jsem. Všichni zmlkli a dívali se na mě.
"My ale..."
"Jděte pryč."
Už nic dalšího neřekli, jen mlčky opustili pokoj.
Nikdo jiný nepřijde. Ale co Leo? Bude mít vůbec odvahu mě zase vidět?