Sunflowers (Bunny SP)✔️

XLVIII

"Tak už jsme tady," řekl jsem.
Stál jsem v trávě která byla skoro vyšší než já samotný, a tak jsem začal mávat rukama nad hlavou, aby mě Kenny zastřehl . Trochu jsem vyskočil s nadějí, že ho v moři zeleně zahlédnu.
Nad zelenou hladinou plnou barevných květin jsem uviděl Kennyho hlavu. Zanedlouho se mnou navázal oční kontakt.
"Tady jsi", řekl," myslel jsem si, že tě nenajdu." Jeho dlouhé kroky ohýbaly stonky květů a tím plašily pestrobarevné motýli, kteří kvůli tomu odlétali v houfech pryč.
"Tohle je tedy to místo cos mi chtěl ukázat," usoudil a ještě k tomu dodal, "úžasné, já snad nemám slov."
Připadalo mi to strašně úsměvné. Fascinovaný Kenny teď nevypadal tak dospěle, spíš jako malý kluk, který šel s kamarády za město.
Při pohledu na něj jsem měl pocit, že už se něco podobného stalo. Ale na nic takového si nepamatuju. Tohle dèja vu ve mně vyvolalo větší pocit, že Kennyho dlouho znám. Ty vzpomínky byly jako rozmazané fotky. Místy rozeznávám postavy, někdy vidím jen beztvarý barevný flek.
"Co se děje?" zeptal se mě. Hned jsem si uvědomil, že asi dvě minuty strnule stojím vedle něho. Narovnal jsem se a podíval jsem se mu do tváře. S úsměvem jsem řekl:" Všechno je v pohodě".
Poté nastalo to nejhorší- trapné ticho. V podstatě všechno až na nás bylo plné života. Několik ptáků proletělo nad našimi hlavami a zpívali si v letu. Motýli a včely poletovali z květů na květy, o které se opíral jemný vítr a spolu s trávou hrály svou tichou simfonii.
"Nevíš co říct, že?" zeptal se ale spíš to připomínalo smích. Zčervenal jsem, bylo mi trapně. Najednou mě chytil za ruku. Byl to šok, měl je drsné a horké, jako by sáhl na horkou plotnu. Díval jsem se do země ale Kenny se druhou rukou dotkl mé tváře a já jsem z dalšího šoku se podíval na něj.
Slunce za jeho hlavou mu vytvořilo z vlasů žhnoucí svatozář. Díky tomu se mi jeho oči zdály tmavší, jako dvě temná jezera, které lákají, aby se vnořil do jejich temných vln. "Nikdo neříkal, že musíme mluvit," dodal," jsou to tvé narozeniny, můžeš si dělat,co chceš." Při jeho slovech jsem vlastně i zapomněl co jsem chtěl, jaký to má tohle vše účel. Nachvilku jsem vypnul, přestal jsem vnímat okolí. Nic kolem jsem neviděl, neslyšel a ani necítil. Jediné co tu pro mě bylo jsou ty dvě malá temně modrá jezera, které svým neslyšným, nereálným zpěvem lákali poutníky i obyčejné návštěvníky se ponořit do jejich vln a poté stát se jejich samotnou součástí.
Nejspíš jsem přestal vnímat, možná jsem jen na okamžik naslouchal svému nitru. K jezerům jsem se přiblížil natolik blízko, že jsem viděl jejich vlny a slyšel jejich zpěv. Píseň, kterou jezera zpívaly zněla jako dech větru a rytmické bubnování  velkého srdce na dni jednoho z těch jezer. Kromě těch tichých, uklidňujících zvuků, jezera šeptala různá slova. Někdy to bylo jen neslyšné volání, někdy jsem rozuměl každému slovu. Někdy jsem zaslechl, jak volají mé jméno, prosily mě ať zůstanu, milovaly mě.
Leo
Leo
Zůstaň se mnou
Nechci tě nikdy opustit
Miluju tě