Fairy Tail Boyfriend Scenarios

Když se usmíříte

Sting

Uběhlo pár dní od naší hádky. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Vydala jsem se k ruinám našeho domu. Hleděla jsem na vypálený dům. Sklopila jsem hlavu. „Dlouho jsem tu nebyla,“ posmutněla jsem. Chodívám sem, když je mi smutno. Poslední dobou tu jsem často. Schovala jsem se do toho, co zbylo z kuchyně. Přitáhla jsem si kolena pod bradu. Seděla jsem v tichosti. Normálně jsem veselý člověk, ale posledních pár dní je těžké se smát. Začaly téct první slzy. Myslela jsem na všechny, které jsem ztratila. Na mámu, tátu, sestru… Stinga.

„(Jméno)!“ zaslechla jsem známý hlas. Zahrabala jsem se víc do sutin. „(Jméno),“ volal neúnavně. „Kde si!“ zaznamenala jsem, jak mu přeskočil hlas. „(Jméno),“ jeho hlas začínal slábnout, ale jeho kroky se přibližovaly. „Musíš tu být,“ prohlásil kousek ode mě. Uviděla jsem ho. Zděsila jsem se. Viděla jsem jen kousek tváře, ale stejně to stačilo, abych viděla jeho vyděšený výraz. „Nikde jinde nejsi,“ utřel si oči. „(Jméno),“ zvolal zoufale a padl na kolena. Bylo mi ho líto. „Sakra,“ odsekl. „Snad nešla pryč úplně,“ zděsil se. „Je tu?“ přiletěl i Lektor. „Já nevím kde je,“ Sting se chytil za hlavu. „Kdyby sis to nechal vysvětlit,“ vrtěl hlavou. „Já vím,“ odsekl.

Chtěla jsem vylézt, ale nešlo to. Zasekla jsem se. „Stingu,“ zavolala jsem a snažila jsem se nebrečet. Sting byl hned na nohách a běžel za mým hlasem. „Co tu děláš,“ pomáhal mi ven. „Chtěla jsem se schovat,“ pípla jsem provinile. „Schovat? Přede mnou?“ poznamenal ublíženě. Než jsem stačila zareagovat, tak mě pevně objal. „Promiň, že jsem tě praštil a že jsem na tebe křičel,“ vyhrkl. „Prosím (Jméno), odpusť mi,“ soukal ze sebe. Jako odpověď jsem opětovala objetí.

Rogue

Pomalu jsem otvírala oči. Zmateně jsem se rozhlížela. „Co se stalo?“ ptala jsem se sama sebe. Pak jsem si všimla knížky na stole se zkrabacenými fleky od slz. Vzpomínky se mi začaly vracet. Posmutněla jsem. „Proč jsem tak ječela?“ chytla jsem se za hlavu. „Tohle nejsem já,“ povzdechla jsem si. Zabouchla jsem knížku a posunula jsem ji na okraj stolu. Hlavu jsem si položila zpátky na stůl. „Co asi dělá,“ přemýšlela jsem. Nejvíc mě mrzelo, že naší hádku slyšel Frosch. Chudák z toho musí mít trauma větší než já a Rogue dohromady. Malinko jsem se pousmála. Napadlo mě, že to zkusím znova, ale rychle jsem to zavrhla. Pak se ozvala klika a v zápětí bušení na dveře.

„(Jméno), jsi tam,“ ozval se Rogův hlas. Zasekla jsem se. „(Jméno), otevři prosím,“ bušil dál. Z jeho hlasu bylo slyšet, že má na krajíčku. Ruka se mi klepala, ale zůstala jsem sedět. „(Jméno), prosím,“ žadonil dál. Cítila jsem, jak se mi vrací vztek. „Ty si myslíš, že když tu budeš řvát za dveřmi, tak něco dokážeš!?“ odsekla jsem. „(Jméno), promiň, tohle jsem nechtěl,“ neúnavně bušil. „A co si čekal, že se stane,“ došla jsem ke dveřím. „J-já... sám nevím,“ zašeptal. „Už nikdy nebudu dělat unáhlené závěry,“ prosil. „Pusť mě dovnitř, prosím,“ popotahoval. „Nechci o tebe přijít… nikdy,“ řekl nakonec. Třesoucí se rukou jsem uchopila kliku.

Pak jsem otočila klíčem a otevřela jsem. Rogue mi padl okolo krku, že jsme málem spadly. Nikdo z nás neměl slov. Jen jsem ho hladila po vlasech. Na schodech jsem zahlédla spokojeného Frosche. Zavrtěla jsem hlavou. Pak se opatrně vydal k nám. „Fro chce taky obejmout,“ natahoval packy. Klekli jsme si na zem. Fro nám skočil do náručí a my ho zapojili do objetí. „Fro je rád, že se nehádáte,“ popotáhl a pak začal brečet. Mentálně jsem si zapsala poznámku, že se nesmíme hádat před tou malou růžovou potvůrkou. „Jsme jako taková malá rodinka,“ usmála jsem se. „Hele zpomal trošku, na tohle ještě nejsem připravený,“ vyhrkl Rogue. Zavrtěla jsem hlavou.