Fairy Tail Boyfriend Scenarios

Když se poprvé políbíte

Sting
Bezcílně jsem se potulovala chodbami. Nudila jsem se. Před hodinou jsem dokončila úkol a domů se mi ještě nechtělo. „Achjo,“ povzdechla jsem si. „Asi budu muset domů, nebo se tu unudím k smrti,“ prohlásila jsem zklamaně. „Čekala si snad nějakou záchranu?“ jízlivý hlas se ozval za mými zády. „Milady,“ vyhrkla jsem. „Jistěže ne,“ odsekla jsem v zápětí. „Tak s tím ani nepočítej, holčičko,“ řekla posměšně. Pak mě odstrčila. Minerva mi tak pije krev. Zatnula jsem pěsti a probodávala jsem pohledem její záda.

„Ta mi tak pije krev,“ odsekl hlas za mnou. „Stingu,“ hned se mi zlepšila nálada. „Právě jsem myslela na to samé,“ přiznala jsem. Sting se zasmál. „Jste si souzeni,“ ušklíbl se Lektor. „Ne tak nahlas,“ Sting si dal ukazováček před pusu. „Pardon,“ usmál se nevinně. „Nepůjdem jinam?“ Sting se nervózně rozhlížel okolo. „Ok, tak v parku na úpatí,“ zašeptala jsem. Sting jen kývl. „Tajné rande,“ ušklíbl se Lektor a kamsi odběhl. Sting běžel za ním. Zakroutila jsem hlavou a vydala jsem se ven.

Sedla jsem si na lavičku a čekala jsem. „(Jméno),“ Sting na mě volal už z dálky. Mávala jsem na něj. Byla už skoro tma. „Je celkem chladno,“ poznamenal Sting a přisedl si. „Možná, kdyby si byl víc oblečenej, tak by ti taková zima nebyla,“ pozvedla jsem obočí. „M-možná,“ uhnul pohledem. Štípla jsem ho do odhalené kůže. „H-hej! Au!“ ohradil se a zrudnul. „Přede mnou se přece stydět nemusíš,“ usmála jsem se. Sting úsměv opětoval a dal mi ruku okolo ramen. Opřela jsem se o něj a zavřela jsem oči.

„(Jméno)?“ Sting mě donutil otevřít oči. „An-,“ chystala jsem se něco říct, ale Sting mě přerušil polibkem. Zamrzla jsem. Po chvíli se odtáhl. Já se stále vzpamatovávala z toho šoku. Cítila jsem, jak se mi do tváří žene krev. „Přede mnou se přece stydět nemusíš,“ zasmál se a já si schovala obličej do dlaní. „Neschovávej se přede mnou,“ kňoural. Podívala jsem se mu do očí. Dal mi ruku na tvář a přitáhl si mě blíž. „Obávám se, že jeden mi nestačil,“ zašeptal mi do ucha. Ani nečekal na odpověď a políbil mě znovu.

Rogue
„Froschi! Froschi!“ volala jsem, co nejhlasitěji jsem to uměla. Ten malej praštěnej kocour se zase ztratil. Nechci říct, že je hloupej, ale... nemá moc dobrý smysl pro orientaci... dobře nemá žádný smysl pro orientaci. Proč pořád někam chodí. Já a Rogue pak lítáme po městě jak dva idioti, co hledají mluvící kočku. „Froschi! Froschi!“ volala jsem znovu.

Doběhla jsem k zamilovanému páru. „D-dobrý den,“ získala jsem jejich pozornost. „Neviděli jste tu zelenou kočku s růžovým oblečkem,“ ptala jsem se. „Co?“ chlapec pozvedl obočí. „Počkej, tu jsme viděli,“ vyhrkla slečna. Konečně nějaká stopa. „Kam šel?“ naléhala jsem. „Tamtudy,“ slečna ukázala prstem. „Děkuju vám mnohokrát,“ poklonila jsem se a pospíchala jsem daným směrem. „Froschi!“ volala jsem neúnavně.

Doběhla jsem k místnímu parku. „Froschi!“ volala jsem dál. Rozhodla jsem se, že se zeptám dál. Maminka s chlapcem mě odkázali dolů k prameni. Poděkovala jsem a běžela jsem dál. Sbíhala jsem schody a zakopla jsem. „Au, au,“ začala jsem popotahovat. Posadila jsem se. Mé oblečení bylo značně potrhané a z kolenou a dlaní mi tekla krev. „Sakra,“ lamentovala jsem. „(Jméno), (Jméno), Fro pomůže,“ Frosch ke mně přiběhl a z očí mu tekly slzy.

„Neplač, ty trubko,“ usmála jsem se. Vytáhla jsem z kabelky lékárničku a s Froschovo pomocí jsem se ošetřila. Pak jsem ho vzala do náručí, zvedla jsem se a vracela jsem se zpátky na místo, kde jsme Frosche ztratili. „(Jméno)! Ty si ho našla,“ Rogue se k nám rozeběhl a objal nás. „Kde byl?“ ptal se hned. „Dole u pramene,“ ukázala jsem za sebe.

„Si nejlepší,“ zaradoval se pak... mě políbil. Po chvíli se odtáhl. Když si uvědomil, co právě udělal, zrudnul jako rajče. Stála jsem tam jako přibitá. „Ještě,“ Frosch se spokojeně usmíval. Podívala jsem se Roguovi do očí. Ten přišel blíž. Dal mi ruce na boky. Zavřela jsem oči. Frosch se mi vykroutil z náručí. Obmotala jsem mu své, teď už prázdné, ruce okolo krku. Pak jsem opět ucítila jeho rty na těch mých.