Fairy Tail Boyfriend Scenarios

Když zjistí tvé tajemství/tvojí minulost

Sting
Seděla jsem ve své oblíbené knihovně. Dneska jsem neměla svůj den. Bylo jejich výročí. „Měla bych vyrazit,“ zvedla jsem se. Snažila jsem si zachovat chladnou tvář. Dnes to nebyl problém. Odešla jsem z cechovního domu. Začalo se pomalu zatahovat. „Skvěle ještě začne pršet,“ odsekla jsem a vrátila jsem se pro deštník. Když jsem vycházela, už pršelo. Povzdechla jsem si. „Nádhera,“ zaúpěla jsem.

Vydala jsem se poloprázdným městem a deštěm. Smutně jsem hleděla před sebe. To málo lidí, které bylo venku, rychle hledalo přístřeší. Kráčela jsem ke starým známým místům. Vešla jsem do květinářství. „Slečna (Jméno)?“ usmála se paní za pultem. Vzala jsem květiny a vydala jsem se dál. Prošla jsem branami hřbitova. Vzpomínky se mi začali vracet. Náš dům, hádka, oheň. Zastavila jsem se před rodinnou hrobkou. Položila jsem květiny na studený kámen. „Jak je to dlouho?“ hlas mě vytrhl ze vzpomínek.

„Stingu! Co tu děláš?“ otočila jsem se. „Všiml jsem si, že nemáš svůj den tak…,“ pokrčil rameny. „Tak si mě sledoval?“ okřikla jsem ho. „Promiň, (Jméno),“ sklopil hlavu. „Je to vaše vina,“ odsekla jsem. Sting se na mě zmateně podíval. „Vyhodili jste ho a kvůli tomu se pohádal s mámou a… a,“ začaly mi téct slzy. „Táta byl ohnivý mág jako já, tak zapálil celý dům,“ pípla jsem. Deštník mi vypadl z ruky. „On, máma, sestra i náš pes byli pryč, jen já to přežila,“ zhroutila jsem se. „Jen proto, že pro vás nebyl dost dobrý,“ brečela jsem. Sting mě objal. „Teď máš mě a Lektora, my tě neopustíme,“ uklidňoval mě.

Rogue
Zabouchla jsem za sebou dveře od archívu. Byla jsem vzteklá. „Co si a sobě to hovado myslí,“ nakopla jsem židli. „Jak se opovažuje,“ křičela jsem. „Zpochybňovat mojí autoritu,“ vztekle jsem shodila papíry z MÉHO stolu. „Však tobě zmrzne úsměv… doslova,“ lezla jsem po žebříku. Vylezla jsem až nahoru. „Tak tady jsi,“ ušklíbla jsem se. Zatáhla jsem za knihu. Za mým stolem se pootevřela dvířka.

Ujistila jsem se, že je zamčeno. Pak jsem se přesunula k tajnému vchodu. Dveře jsem pro jistotu zavřela a už jsem sestupovala po schodech dolů. Došla jsem do malé knihovny, kde mám schované ty nejvzácnější a nejcennější výtisky. „Tak, kam jsem ji dala,“ přemýšlela jsem nahlas. Přišla jsem k nejzadnější poličce. Chvíli jsem musela hledat, ale nakonec jsem požadovanou knihu našla. „Tady tě mám,“ zvolala jsem vítězně.

„Co to je,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Rogue se založenýma rukama. Vypadal naštvaně. „Že ty si lhala,“ zamračil se. Sklopila jsem hlavu. „Jen bojuju za své pravomoci,“ odsekla jsem chladně. „A to je,“ pozvedl obočí. „Ty si mě nepamatuješ?“ přitiskla jsem si knihu k hrudi. Vypadal zmateně. „Mistr Jiemma zabil mého otce, tehdejšího cechmistra Sabertooth a mě vyhodil, abych si nedělala nároky na místo cechmistra,“ odsekla jsem. Zíral na mě jako na svatý obrázek. „Tahle kniha je důkazem, že mi to místo právem patří,“ zavrčela jsem. „Promiň, že jsem ti to neřekla dřív,“ sklopila hlavu. „Už si vzpomínám a mám pocit, že bychom se měli omlouvat my,“ poznamenal. „Půjdeme za Stingem, paní cechmistrová?“ pobídl mě.

Lyon
Běžela jsem, co nejrychleji to šlo. Tohle se nemělo stát. Kam teď půjdu. Neustále jsem se otáčela. Byli mi stále v patách. Snažila jsem se vyhýbat hlavním cestám. Ostře jsem zatočila doprava a skočila jsem do kontejneru s papírem. Zaťala jsem dech. Srdce mi bušilo o sto šest. Klepala jsem se jako ratlík. Co to do něj najednou vjelo. Najednou se kontejner otevřel. Vyjekla jsem. „Tady je,“ ozval se nálezce.

Posadila jsem se na posteli a zhluboka jsem dýchala. Klepala jsem se strachy. Nesmí mě najít. Koukla jsem na hodiny. „Osm? To už spát nepůjdu,“ zvedla jsem se. Oblekla jsem se. Najednou se před domem ozval hluk. Přiběhla jsem k oknu. Zbledla jsem. Byli to oni. Otcovi muži. Ovládla mě panika. Kudy se dostanu ven. Rozhlížela jsem se po okolí. „Okno na dvůr,“ rychle jsem ho otevřela a vyskočila parakotoulem. Kam teď? Lyon!