Souhvězdí Vlka

Útěk! (6.Strážce Času)

Vyběhl jsem schody z věznice. Proplétal jsem se uličkami, až jsem se dostal do chodby, kterou jsem znal. Neustále jsem se vyhýbal vojákům, kteří se po hradě buď jen procházeli nebo běželi právě k věznici. Zatočil jsem doleva a ocitl se na chodbě kde má Pán Zla pokoj. Pokračoval jsem dál až se zastavil. Nikomu nebude vadit, když se tady na chviličku zdržím....ne? Vstoupil jsem na prostorný balkón. Usmál jsem se. Tohle bylo mé oblíbené místo. Dotkl jsem se zábradlí. Sem jsem hodil často, nejvíc když jsem byl skleslý. Dech beroucí výhled mě vždy dokázal rozveselit. Přelezl jsem zábradlí a posunul se na úplný okraj balkónu. 

Tohle mi chybělo. Tady můžu být tím, kým jsem... Nic nemusím předstírat... Na nic si nemusím hrát... Žádné zábrany... Červená barva napadla mé smaragdové oči. Podléhal jsem touze, být zase ten kluk, co si dělá co chce, myslí pouze na sebe, vyžívá se v bolesti jiných... Kluk co ztratil všechno jedním lusknutím prstů....  Byl vycvičen na zabíjení, ne na milování. Nesmím mít city. Nikdy jsem se neohlížel. Nikdy jsem se neusmál. A potom se objeví bělovlasý kluk, co mě má rád i když jsem udělal tolik krutých věcí... Chlapec co se usmívá na vraha....,,Změnil jsi názor?" ušklíbne se někdo za mnou. ,,Ne." pronesu s úsměvem. ,,Nikdy se už nevrátím..." otočím se, ale stále mám ten pravý úsměv. ,,Proč?!" vyštěkl. ,,Protože nejsem Zess ani ten Luka. Nejsem tvůj bratr. Ten už dávno zemřel... Už nebudu žít minulostí...To co se stalo. Stalo se. Chci začít znovu..." Hleděl na mě a nebyl schopen slova. Rozešel se ke mně. Nehnul jsem se z místa. 

Byl jsem připraven se bránit. Jenže on mě překvapil. Přelezl zábradlí ke mně. Šokovaně jsem zamrkal a jeho obětí přijal. ,,Opravdu to tak chceš?" promluvil roztřeseným hlasem. ,,Ano." přikývl jsem. Víc mě sevřel. ,,Mám tě rád bráško." Jeho slzy dopadaly na mé rameno. ,,Víš, že jsem ti už odpustil. Nedokázal jsem se na tebe zlobit... Byl jsi můj vzor. Můj velký bráška, co mě vždycky vytáhl z průšvihu. Co se o mě staral a měl mě rád...."  nanovo se rozbrečel. Byla to má chyba. Tohle všechno. Kdybych se tehdy ovládl, nebyli bychom teď tady. ,,Omlouvám se. Kdybych neměl magii...kdybych jí dokázal ovládnout...tvoje dětství by nebylo plné krve a zabíjení... Rodiče by byli pyšní." Odtáhl se a utřel si slzy. 

,,Luko Shiroki. Byl jsi a vždy budeš mým bratrem. Ať se stane co chce, jsem hrdý, že jsme byli rodina."  usmál se, ale vzápětí úsměv zmizel. ,,Teď jsme nepřátelé. Jak jsi řekl...jsi mrtvý. Dnes tě nechám jít.....ale až se znovu potkáme, zabiji tě."  Otočil se, přelezl zpátky a zmizel. ,,Sbohem..." šeptl jsem. Takže! Jdeme hledat tu stařenu. Doufám, že to bude milá babička...Opět jsem se vydal po chodbách a přemýšlel, kde ji tak mohl zavřít. Odhodlaně jsem otevřel náhodné dveře a modlil se, aby tam na mě nečekala banda vojáků. Štěstí se na mě usmálo! Přiběhl jsem ke kleci, kde seděla stará babička a...četla jsi? ,,Ammm..... p-promiňte, ale vy jste ta...." ,,Ticho!" křikla po mě, až jsem udělal tři kroky vzad. 

Stále se dívala do knížky. Možná se mi to jen zdálo. ,,Já jsem vás přišel..." ,,Tak budeš, už ticho?! Nevidíš, že si čtu?! Jestli něco chceš, tak počkej, až si to dočtu!" Napomenula mě rázně. Hleděl jsem na ni a snažil se pobrat to, co řekla. Podrbal jsem se. Milá tedy rozhodně není...Prudce zavřela knihu, až jsem poskočil. ,,Na co čekáš? Chtěl jsi mě zachránit, ne? Pohni. Trvá ti to." Neměl jsem slov... Ruku jsem přiložil k mřížím a ony se ihned ohnuly. ,,Řeknu ti jedno chlapče...Zachránce princezen z tebe rozhodně nebude. Protože než by ses rozhoupal, usla by!" Praštila mě knihou po hlavě. Sykl jsem a mnul si bolavé místo na hlavě. ,,Jsem..." ,,Luka. Já vím. Byl by jsi tak laskav a pomohl dámě?" Podal jsem jí ruku, jenže mě zase praštila. ,,Ne mě! Bože co mi to tu poslali...větší kopyto už nemohli." postěžovala si a přišla k dívce v podobné kleci. ,,Tak co?" otočila se. 

S povzdechem jsem udělal kouzlo a osvobodil ji. ,,Děkuji." uklonila se. ,,Nemáš zač. Mohli bychom už jít?"  ,,Ne! Bez své knihy nikam nejdu." Kde jsem už to jenom slyšel. ,,Fajn! Ale nemáme moc času." Moje nervy to nepřežijí! ,,Omlouvám se ale nepůjdu s vámi." smutně se usmála. ,,Proč?" nedávalo mi to smysl. ,,No, já...jsem oběť...." promluvila smutně. ,,Oběť? Čeho?" ,,Každý rok se někdo s magií obětuje srdci Atrie. Tím jí vděčíme za naše životy." Zíral jsem na ni jako bych to slyšel poprvé. Taky že slyšel. ,,Ty to nevíš? Je to povinnost každého z nás, obětovat život své zemi." přisvědčila babička. ,,Takže se necháš zabít? Moje věc to není.." pokrčil jsem rameny a otevřel. ,,Jdeme?" ,,Kdo tě proboha vychovával? Tohle je neslušné..." Rozloučila se a konečně jsme vylezli z pokoje a zatočili vpravo. Pokračovali jsme dál za doprovodu babiččiných kázání.

,,Kdybyste mi radši řekla kde tu knihu má..." ,,Nejspíš u sebe." zamyslela se. ,,Cože?!" vyletěl jsem jako čertík z krabičky. Bohužel i upoutal pozornost tří vojáků. ,,To jste mi nemohla říct na začátku?!" zašeptám podrážděně. ,,Neptal ses.." Mně snad odvezou....,,Je ta kniha tam moc důležitá?" ,,Představ si, že je důležitější než ty." S otevřenou pusou jsem zamrkal. Co mám dělat....,,Zůstaňte tady a ani se nehněte." přikázal jsem a opustil náš úkryt. V okně jsem zahlédl zapadající slunce. Měl bych si pohnout.... Kdybych nečuměl do okna, všiml bych si rezavého vlka, který právě vylezl ze dveří Krále. Povalil mě na zem. ,,No tak...přestaň.." smál jsem se když mě začal oblizovat. Povedlo se mi z pod něj utéct. Pomalu jsem dveře pootevřel tak, abych se přes ně dostal. Místnost byla prostorná a sladěná do černé a červené barvy. Naštěstí byla prázdná. Přejel jsem pohledem k stolečku na nimž ležela, na pohled jiná kniha. Nejspíše to bude ona. Popadl jsem ji a vyběhl zpátky k babičce, abych vzápětí zjistil, že je pryč.  

Slunce už dávno zapadlo. Co mu tak trvá? Něco se stalo? Přecházel jsem po louce sem a tam. Po cestě jsme totiž narazili na vesničku, hned vedle místa setkání, kde umí léčit a byli ochotní se podívat na Strážce. Sistine a Mone s ním zůstali, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že se něco stalo.  Stahovalo se mi hrdlo. Nemohl jsem myslet na nic jiného než na něj. V dálce jsem zaznamenal dvě postavy. Prudce jsem vyběhl tím směrem. Neskutečná úleva....Už zdálky jsem slyšel hlas Aurory a pro sebe se usmál. ,,Lásko...omlouvám se že to tak trvalo. Nemohl jsem..." skočil jsem na něj a umlčel ho polibkem. Byl jsem štěstím bez sebe. ,,Příště půjdu s tebou..." ujistil jsem ho. ,,Dobře...." usmál se a opět mě políbil. Donesl mě až k domu kde léčili Strážce. ,,Jak je na tom?" ,,Prý byl hodně dlouho přivázaný...dokonce se i bojí..." ,,Ani se mu nedivím..." Vešli jsme do pokoje. Strážce se krčil v rohu, ostatní se ho snažili uklidnit, ale nereagoval. ,,Je to k ničemu... Celý se třese." poznamenal Mone a založil ruce. 

,,Dej mu čas..." plácla ho lehce Sistine. ,,Zkusím to.." Přiblížil jsem se k němu. ,,Ahoj. Jsem Rin. Neboj se....nechci ti ublížit." ukázal jsem mu úsměv. V momentě jsem se ocitnul na zemi. Strážce se ke mě tiskl a třepal se zároveň. Pohladil jsem ho, nebo se o to pokusil. Má ruka projela skrz. Co to... ,,Je to duch." vysvětlila mi Aurora. Strážce se na mně podíval. Usmál jsem se. Dlouze mi olízl tvář. Ozval se hromadný smích. ,,Fuj! Přestaň..." snažil jsem se ho ze sebe sundat. ,,Jsi hodný chlapec.." Připadal mi jako dítě. Přitulil se ke mně a s hnědým světlem zmizel. Ozubené kolečko se přidalo k dvěma dalším znamením na mém krku. Oheň, Kapka a ozubené kolečko.... ,,Už chybí poslední..." oznámil smutně Luka. Měl pravdu. Poslední Strážce. A poslední bitva... 

Dneska jsem se překonala XD

Omlouvám se za pravopisné chyby! XD

Dejte hvězdičku *

Napište koment :)

A kritiku nebo pochvalu ( ♥samozřejmě pokud chcete ♥ )

  2033 slov