Star wars: My dark world

Zotavování

Jacen kouká na mě. Už dobrých pět minut. A já dělám, že si ho nevšímám a zaujatě si prohlížím světelný meč, který jsem vzal tomu arkanianovi. Pff. Ani se nepředstavil. Ale to je dobře. Líp se na něj zapomene.

Včera to nakonec nedopadlo špatně. Ani dobře. Ale ... přežili jsme. A taky jsme zachránili ty lidi, tím pádem jsme splnili úkol. Ale co jsme nezvádli bylo zbavit se protivníků. Ja vím, někteří nepřežili, ale i tak jich zbylo dost na to, aby planetě ublížili.

Ale my se tam vrátíme. Sice ten svět nikdo z nás nezná, ale taky nenecháme dopustit, aby se někde opakovalo něco podobného, jako na Lothálu. Vrátíme se v plné síle.

Jsme na jedné ze základen, která byla nejblíže. Heru si převzali doktoři, i ostatní zraněné, ale ona to zvládne. Já to vím.

Nechtěl jsem čekat v ponuré místnosti vedle, zahalené špatnou náladou. Tak jsem vzal Jacena a vytáhl ho ven. Jsme asi půl kilometru od základny, je tu mnohem větší klid a všechny zvuky sem doléhají jen vzdáleně.

Daektivoval jsem rudý meč a hodil ho Jacenovi do náruče. Zíral na mě, proč mu tu nebezpečnou věc dávám.

"Dobře si ho prohlídni."

Ještě jsem nepochválil Jacena za to, jak se zachoval hodinu zpátky. Že se vzepřel strachu. Dobře si uvědomuji, že bez něj bych byl ztracený. Ale taky bych mu musel zároveň vyčítat, že neposlechl. Já vím, byl ve složité situaci a právě díky němu jsme ještě všichni naživu, ale rozkaz je rozkaz. Ale Jacen je malý. Já ho nijak trestat nebudu. Ale až se vzbudí Hera ...

"Proč si ho mám prohlídnout? Je to světelný meč, já vím, jak vypadají."

"Mluvil o inkvizitorech. Takže jsem si první myslel, že je jedním z nich. Ale inkvizitoři měli úplně jiné meče." V očích se mi zableskla vzpomínka. "Od jednoho mám tohle." Sáhl jsem na dvě jizvy, které mám na tváři.

"Takže on nebyl ... ten ... inkvizitor?" Prohlíží si Jacen ukradený meč.

"Nejspíš byl jako my." Dívám se do dálky na lidi chodící před základnou. "Byl to jen učedník, co nedokončil výcvik."

Jacen mi meč podává zpátky. Vidím mu na očích, že se mu ta věc nelíbí. Z krystalu uvnitř sálá temná Síla a on to učitě cítí.

Aktivoval jsem svůj meč. Jacen ustoupil o krok dozadu.

"Ezro?"

Udělal jsem krok vpřed. A další krok. A další. Jacen naopak ustupuje.

"Ezro? Počkej! Co to děláš?"

Protočil jsem meč v ruce, jako bych si s ním jen hrál. Pak jsem slabě naznačil útok, ještě před tím, než jsem proti Jacenovi šel.

Jacen zapl meč v poslední chvíli, aby se mohl bránit. Bylo mu vidět na očích, že nechce a meče se štítí, ale nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo.

"Tam na základně. Měl jsi strach."

"Ne!"

"Jen málo, ale bál ses."

"Nebál!"

Stále na něj útočím, ale tak, abych mu neublížil, ale vystrašil ho.

"Tvoje máma ... mohla zemřít. Já jsem mohl zemřít. Ty jsi mohl zemřít. Pořád nemáš strach?"

"Já ... Ezro ..."

"Neměl bys nikoho, zůstal bys sám ..."

"Nikdy nebudu sám!"

Zakřičel Jacen a jeho pohled se změnil. Dětské jiskřičky v očích byly pryč a místo nich nastoupily plameny hněvu. Jacen použil Sílu, ale jen kvůli vzteku a odhodil mě dobrých pět metrů dozadu. Meč mi vyletěl z ruky a světlo zhaslo.

Chvíli jsem byl mimo, ale jen chvíli.

Postavil jsem se ve vysoké trávě a přitáhl Sílou svůj meč zpět k sobě a připnul si ho na opasek.

Pohledem jsem vyhledal Jacena. Ležel na místě, odkud mě odhodil pryč. Rychle jsem k nemu přiběhl a on se probral. Pomohl jsem mu postavit se.

"E-Ezro?"

"To je dobrý, Jaci. Jsem tu."

"Já ... jsem to nechtěl udělat ... jak se to stalo?"

"Temná Síla. Ta, která vychází z toho světelného meče, ta, kterou používal ten, jemuž meč patřil." Jacen se podíval na meč, který ještě stále držel v ruce. "Použití temné síly vyvolá jen strach a vztek. Promiň, že jsi to musel zažít, ale musíš se naučit to odlišovat. Musíš vědět, kdy zacházíš příliš daleko."

"Tak, jak se to stalo tobě?"

Jacen je chytrý. Rychle pochopil o čem mluvím. "Ano. Nechci, aby se ti stalo to samé, co mě."

"Nikdy už nechci použít temnou sílu, už nikdy. Mistře."

Usmál jsem se v naději, že nebude muset stát před stejným rozhodnutím v mnohem nebezpečnější situaci.

"Tak to rád slyším."

Usmál se i on.
"... A co bude s tím mečem?"

"Zničíme ho."

"Ale ... je to mocná zbraň, mohl by se hodit ..."

"Byl jsem dřív trochu jako ty. Ale teď už vím. Máš sice pravdu, je to mocná zbraň, ale my přece netoužíme po moci."

Jacen se zamyslel a zadíval se na meč. Pak mi ho nejistě podal.

"A navíc ... zbraň není to, co tě dělá mocným."

Zadíval se na mě detským zvědavým pohledem.

"Jsi to jen ty. Tvoje pravé já, tvoje mysl a tvoje srdce. Jsou to tvoje rozhodnutí, co tě dělá mocným." Řekl jsem s důrazem na "tvoje".

Vydali jsme se kousek dál. Podle informací, co jsem zaslechl, by tam měla být propast někam do hlubin. Prý je jich tu hodně.

A opravdu. Za chvíli jsme byli na okraji útesu.

"Ale Ezro, já jsem si myslel, že jediové se nemají řídit srdcem?"

"Víš, oni si to nejspíš nepřipouštěli, ale kdyby se neřídili srdcem, bylo by mnohem více mrtvých. Muselo jim přece záležet i na lidech, když kvůli nim mnohokrát riskovali své životy."

"No ... asi jo."

"Ale jediů už je málo. A pokud se chceš stát jedním z nich, musíš si hledat svoji vlastní cestu a nenechat tu špatnou, aby tě svedla."

Nejspíš je to na něj ještě teď složité, ale plánuji si dělat mu tyhle přednášky častěji. Ale je to dobrý kluk a je v něm mnohem více, než jsem si původně myslel.

"Chceš to udělat?"

Nabídl jsem mu meč a pohlédl směrem k propasti.

"Rád."

Jacen si ode mně meč převzal, ale tentokrát ho drží naposledy. Udělal pár krůčků dopředu a pak se napřáhl a meč zahodil. Ten zmizel někde ve stínu.

"Už nikdo kvůli němu nepřijde o život." Říkal Jacen se pohledem upreným na místo, kde tu věc naposledy zahlédl.

"Půjdeme?"

Přikývl a chytil mě za ruku.

...
Ou...kej ... máme tady další kapitolku! Sice trošku delší, ale komu by to vadilo, co? (Ne, vážně. Vadí to někomu?)

Tak dále. Příští kapitola už bude nejspíš poslední. No ... nebudu prozrazovat 😆