Star wars: My dark world

Nevědomky

Loď jménem Stín zahájila přistávací proces. Nakonec ladně přistála v něčem, co připomínalo uschlou trávu. Z lodi vysloupila twi'letka a zelenovlasý kluk, kterému mohlo být okolo šesti let.

Oba zamířili směrem k městu. Město není až tak velké. Na téhle malé planetce jich zas tak moc není.

Oba dva vešli do starého baru a twi'letka řekla klukovi, ať na ni počká u dveří a nikam se ani nehne, pokud nechce trest, stejně jako minule. Odešla do zadní části. Má se tu s někým setkat.

Kluk samozřejmě neposlechl a šel se projít po baru. Minule to byla nehoda. Jak měl asi tušit, že ... najednou cítí něco zvláštního. Něco, co ho jakoby volá, ale neví, co to je.

Podívá se směrem, kterým ho to zvláštní láká. Vidí tam sedět člověka, na hlavě má kapuci, takže mu do obličeje nejde vidět. Najednou se člověk otočí a dívá se klukovi přímo do očí. Ale jen chvíli. Kluka to ale nevyděsilo. Teď je ještě více zvědavý.

Dojde až k tomu člověku a sedne si vedle něj na volnou židli. Podle tváře by mu hádal tak něco málo přes dvacet let.

Stejně zvědavě, jak si on prohlíží muže, ten si prohlíží jeho. Upoutaly ho klukovy oči. Jako by je znal, ale toho kluka v životě nepotkal, tak jak je to možné?

"Jak se jmenuješ?" Zeptal se.

"Já jsem Jacen." Řekl vesele.

"Ty jsi tu sám?"

"Ne, máma za chvíli přijde. A co ty? Ty tu jsi sám?"

Muž se zahleděl do prázdna. Možná si vzpoměl na něco z minulosti.

"Ano. Jsem tu sám." I přes to, že zase tak přátelsky nezní, vypadá, že Jacen ho zaujal. "A kde je tvůj táta?"

Chlapec posmutněl. "Táta zemřel ještě než jsem se narodil. Máma říká, že Impérium bylo poraženo z velké části hlavně kvůli tátovi. Můj táta byl hrdina. Zachránil spoustu lidí. Já už si válku nepamatuju. Když skončila, byl jsem ještě malý. Jako hodně malý."

"Počkej ... ty říkáš ... že válka skončila!?"

"Jo! Už před čtyřmi lety. Jak to, že to nevíš?"

"Byl jsem dlouho pryč. Asi sedm let. Teprve včera jsem se sem dostal, byla to jen náhoda. Ale nemám peníze ani loď, abych se dostal domů." Muž si povzdechl. "Proč ti to vůbec říkám?"

"My máme loď! Mámě by určitě nevadilo, kdyby jsme tě svezli. A máme tam hodně místa, mohl bys u nás i bydlet! A mohli bysme spolu lítat, já bych tě to naučil!"

Muž se smutně usmál. "To je velká nabídka. Ale nemůžu. Myslím, že by tvoje máma nebyla úplně nadšená. Nechci vám překážet."

"Jacene! Kde zase jsi? Jdeme!"

"Ale mami, já ..."

"S kým to zase mluvíš?! Tolikrát jsem ti říkala, ať se nebavíš s cizími lidmi!" Vzala klučinu za ruku a táhla ho pryč. Osobě s kapucí věnovala jen letmý pohled. "Omluvte kluka, je trochu ... zvědavý. To má po otci. Jacene? Tak nezdržuj!" A už byli pryč.

Muž se najednou otočil směrem ke dveřím, ale klukovu mámu už nezahlédl. Ten její hlas ... zdál se jí povědomý stejně jako klukovy oči.

Ale co. S normálními lidmi nebyl tak dlouho, že se mu může zdát cokoliv.

Ani nevěděl, jak moc byl blízko návratu domů.

Asi jste všichni pochopili, kdo ten záhadný muž byl. Ale jak se dostal pryč z toho prokletého místa? A potká se někdy znova se svou rodinou, kterou před sedmi lety opustil? Dozvíte se v příští kapitole. Nebo v té další.
😊😊😊😁

A nezapomeňte na ☆. 😄

(Jo a vím, že doopravdy Jacen nemá stejné oči, jako Kanan, ale jakože to tak je. XD)