Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Společně

„Victorie..." zašeptal tiše. Hned jsem se k němu přihnala a příval otázek, který se na mě chystal vypustit jsem umlčela jedním dlouhým polibkem.
Nebránil se, jen seděl a jeho ruce se dotkly těch mých na jeho tváři.
Odtáhla jsem se.
„Jsi..." zachraptěla jsem a nebyla schopná dokončit otázku, hlas mi selhal. Prvotní zloba byla ta tam.
Jeho oči těkaly mezi mnou a místnosti, která byla neporušená, bez jediného šrámu. V jeho obličeji bylo čiré překvapení. Polkla jsem, jednou, podruhé... V hlavě se mi ozývala jen jedna otázka, stále dokola. Mám mu říct o dohodě se Sammaelem?
Stále jsem držela jeho obličej v rukách.
„Jsem skoro v pořádku, ale..." mluvil tiše, skoro ospale. Vysíleně.
„Nevím, co se to stalo, ztratila jsem vědomí, stejně jako ty." špitla jsem.
'Bude to dohoda jen mezi námi' řekl mi předtím Sammael.
Nedovolila jsem si myslet na to, co by se stalo, kdybych mu pověděla o dohodě, co by udělal? Možná by ho chtěl zabít.  Vzpomněla jsem si na tu hustou, silnou magii, která mě odklopila, když jsem souhlasila se Sammaelovou dohodou.  Neměl by šanci, zatím ne.
Sledoval mě a nemluvil.
„Musíme odtud, hned." řekla jsem potichu, jako bych se bála, že nás Sammael odposlouchává  a postavila se. Waru jen nehybně seděl a zvedl hlavu.
„Mám poničený znak na zádech, nemohu létat..." zachraptěl. V tu chvíli jsem se ohlédla přes rameno.
Křídla byla fuč.
Možná se mi ulevilo...
Zakroutila jsem hlavou. „To nevadí, půjdeme takovou cestou, jako jsme sem přišli." odpověděla jsem a podala mu ruku.
Hned mi ji stiskl a za pomoci se postavil. Jeho černé drápy se mi zaryly do kůže, přesto jsem neřekla ani slovo. Hned mou ruku pustil a sklonil hlavu.
„To nic .. " zašeptala jsem a prohlédla si ho. Obličej, vlasy, tělo i ruce měl od černé krve. Modřiny a škaredé podlitiny sice hyzdily jeho tvář, ale všechny šrámy byly pryč, dokonce i na zádech, když se otočil.
Teda až na dlouhou temnou rýhu, která protínala jeho tetování mezi lopatkami. Ta jediná tam zůstala a zabraňovala Waruovi v letu, zabraňovala mu křídla přivolat.
Rozešli jsme se temnou chodbou skrz otevřené dveře do místnosti s bělostnými kostmi na podlaze.
Had tam však nebyl a dokonce už ani kosti.
Oba jsme se nepozastavovali nad tím, kde had zmizel, nepřišlo nám to důležité.
Všude v mramorových chodbách byla krev, která se leskla v matném světle, které vytvořila Waruova magie. Odporně to tady páchlo.
Přívěšek na krku mi pulzoval a vydával lehkou rudou záři, která ve tmě noci nebyla ani vidět.

Oblečení na mě i na Waruovi představovalo jen pár cárů látky.
Waru se plahočil přede mnou a já klopýtala několik kroků za ním. Byli jsme vyřízení, sotva se oba drželi na nohou.
Krev, rýhy od obrovských spárů a zase krev. Zvedal se mi žaludek.
„Kam půjdeme?" otočil se na mě přes rameno těsně před obrovskými železnými dveřmi vedoucími ven.
Přes ně probudil studený vzduch, který mě hladil po rozpálené tváří.
„Domů." vydechla jsem takřka okamžitě.
Otočil se na mě celým tělem a v očích mu přelétl náznak strachu, bolesti a překvapení.
Došla jsem k němu těch pár kroků, co nás dělilo a objala ho. Opatrně, tak abych mu neublížila a nedotkla se toho šrámu mezi lopatkami.
Vydechla jsem mu do kůže na krku a po tváři se mi rozlily slzy.
„Dokázali jsme to." hlas se mi třásl a slzy mi klouzaly po lících, když jsem mu tváře zabořila do místa mezi krkem a ramenem.
Lehce se otřásl.
„Ty jsi to dokázala, jen ty Victorie." hlesl a jeho ruce si mě přitáhly blíže.
„Společně." dodala jsem a ještě chvíli zůstávala v objetí, než jsem se odtáhla.

„Kde přesně je tvůj domov?" zeptal se tiše a otevřel mohutné ozdobené dveře. Kolem se prohnal ledový vítr a rozcuchal nám vlasy slepené krví a potem.
Zamrkala jsem a málem spadla na kolena. Waru od toho taky neměl daleko, přesto mě pevně chytil za paži.
Před námi, před centrálou, kde ještě před několika hodinami hlídali strážci a prstence magie stvůry uvnitř, stáli démoni. Spousta démonů. Celé město. Spočívaly na nás zraky všech. Nikdo ani nehlesl.
Waru zaklel a chtěl se vrátit zpět.
Chtějí nás zabít?

Zrovna, když Waru udělal krok zpět, démoni začali tleskat. Nejdřív jen pár, než se k nim přidali úplně všichni.
Hleděla jsem na ně jako omámená. Nevěděla jsem, co se to děje.
„SLÁVA! SLÁVA!" ozývalo se ze všech stran. Celé náměstí křičelo, tleskalo a plakalo. Jen jsem úžasle hleděla na dav před námi. Waru pustil mou ruku a protřel si oči.
„Ty to vidíš taky?" zeptal se ochraptěle a polkl.
Oba jsme se na sebe zadívali a na tvářích zborcenými krví nám zazářil úsměv. Oba jsme se začali smát.
„Opravdu jsme to dokázali!" vykřikla jsem, chytila Waruovu ruku a zvedla je vzhůru. K našemu symbolu vítězství se postupně přidali všichni.
„Jaktože nás nechtějí zabít?" hlesla jsem potichu.
„Zbavili jsme svět monster, měli by si uvědomit, že jsme na stejné lodi." odpověděl tiše Waru. Stále jsem plakala, smála se na celé kolo a dávala motivaci démonům oslavovat dál. Zvládli jsme to, zachránili Eldolas.
Všichni se radovali a nikdo si nevšiml postavy sedící na střeše centrály, vlajícího pláště ani rudých pronikavých panenek.
Seděl na jedné z věží a tiše pozoroval radující se démony pod sebou se samolibým úsměvem, který patřil mně a celému světu.

Nebe bylo tu noc bez mraků v barvách modré černé a dokonce fialové.
Hvězdy byly v tu noc tak jasné a nádherné, třpytily se všemi barvami a sledovaly nás.
Dnešek byl prodchnut vítězstvím, dnešek totiž patřil nám. Dnes, dnes jsem se poprvé cítila jako doma.
Eldolas se stal mým domovem.

Konec