Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Za hříchy se platí

Moc dlouho jsem na modré louce  neseděla, hned co si mé nohy aspoň trochu odpočinuly, dala jsem se zase do pohybu. Měla jsem skoro až nesnesitelný hlad... Waruova bledá tvář ztrácela barvu každým okamžikem a já věděla, že nesmím ztrácet čas. Jenže ono to nebylo zrovna lehké...

Na louce bylo ticho, občas ho přerušil prazvláštní hmyz, který zpíval své  písně, jenž byly dost podobné brnkání na harfu a někdy ticho přerušil zase vítr, při kterém tančily listy stromů u kraje modrého koberce, tam, kde začínal les.
Slunce - nebo snad dočista jiná hvězda, zemskému slunci podobná- lechtalo teplými paprsky v obličeji.
Bylo tu krásně, žádná auta, lidé ani hluk. Byl to balzám na srdce, kdybych jen nebyla v tak úzkostné situaci, která zahrnovala záchranu Warua a vlastně záchranu celého světa.
Nechala jsem se unášet vlnami mých myšlenkových pochodů, než bzučení hmyzu najednou úplně utichlo.
Hned po té se ozval neznámý zvuk a půda se pod mýma nohama začala třást. Udiveně jsem se nadechla a vnímala vibrace, než se kousek ode mě začala objevovat v modré trávě, přesněji v půdě prasklina. Vyjekla jsem.
Chytila jsem pevněji Waruovy ruce a instinktivně ustupovala s vyděšeným výrazem od prohlubně.  Puklina v zemi vedla od hor do neznáma, možná k siluetám budov před námi, a snad ještě dál.
Stála jsem u jednoho zlatého stromu a nespouštěla z praskliny oči, dokud třas nepominul. Úlevně jsem si oddechla, když vše přestalo a prasklina se už nerozšiřovala. Byla sotva metr široká, ale i presto tu stále byla. Mohlo by to být znamení? Co mi to ale mělo říct? Rezignovaně jsem vydechla. Všeho mám už plné zuby.
Než jsem se však stihla vzpamatovat, uslyšela jsem hlasy.
Co nejrychleji, co to šlo,  jsem se schovala za jeden ze širších kmenů stromů. Warua jsem o strom opřela a zvědavé zpoza něho vyhlédla na neznámé. „To si snad děláte srandu." špitla jsem si pro sebe a sledovala dva muže, ano - ty únosce. Jak se k nám dostali tak rychle? Zamrazilo mě v páteři.
„Kde se poděli sakra?" promluvil ten s jizvami a očima těkal po louce.
Rychle jsem se schovala celá za strom, zrovna, když se podíval mým směrem. Snažila jsem se zkrotit dech.
„Nemohli dojít daleko, ten bělovlásek byl zraněný." dodal. Byli tak blízko.
„Ten uspávací lektvar měl ještě vydržet Filiane." řekl zlostně druhý.
„Takhle tu budeme do večera.., rozdělíme se." oznámil po chvíli a oba se zastavili u praskliny.
Ještě si něco řekli, ale to už jsem nepostřehla. Uslyšela jsem kroky směřující pryč.
Úlevně jsem si oddechla a chtěla se podívat na situaci, ale nebyl to dobrý nápad.
„Našel jsem tě." oznámil jeden z únosců opřený o tlustý kmen stromu, za kterým jsem se schovávala. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
Lekla jsem se tak, že jsem vykřikla a pár kroků jsem se od něj oddálila. Ne, to ne.
„Neboj maličká, nemám v úmyslu ti ublížit. Dokonce tě nechci znovu chytit, jsem dobrotivé povahy, ale můj partner s černým trhem ne." oznámil a usmál se. Měl oříškově hnědé oči a stejné barvy i vlasy. Dozajista to byl ten s křídly. Po těch ovšem nebyla ani památka. Se strachem v očích jsem ho sledovala. Nemohla jsem od Warua utéct.

„Nevěřím ti." řekla jsem se zamračenou tváří, co nejodhodlaněji to šlo a podívala se na Warua, který bezvládně seděl opřený o strom a zřejmě i bojoval o svůj život. Co si jen počnu?
„To nemusíš... Jsem vyvrhel společnosti, tu cestu jsem si vybral. Ale pokud ti na tom bělovláskovi záleží, tak bys měla." podíval se na mě s upřímností ve tváři a o pár kroků se přiblížil. Cukla jsem sebou a zase se o něco posunula dál od něj.
Najednou roztáhl křídla, která se jen tak objevila za jeho zády a zašustila. Z kapsy kalhot vytáhl jakousi malou modrou věc.
„Vidíš to? Za každou nesprávnou věc má křídla ztrácí na bělosti, každým skutkem umírám, jen proto, že nedodržuji pravidla." posmutněl a natáhl ruku s onou modrou věcí blíže ke mně. Váhavě jsem jeho ruku sledovala.
„Dovol mi udělat něco, za co mohu být pyšný... prosím." přišel ke mně a malé modré kolečko mi vtisknul do rukou. Nebránila jsem se.
Nespouštěla jsem z jeho dobrotivých očí pohled, najednou jsem ho viděla jinak než únosce a byla jsem nucená mu uvěřit - taky mi nic jiného nezbývalo. Musím zachránit Warua.
„Až budete na druhé straně, tohle mu dej." řekl a z druhé kapsy černých kalhot vytáhl tmavý klíček. S ním máchl do prázdna a tam, kde protl  vzduch se objevila zelená záře. Fascinovaně jsem hleděla na pomalu se otevírající ... Portál?
„Co to je?" vydechla jsem a přeběhla k Waruovi, kterého jsem zvedla ze země plné listů nejrůznějších barev.
„Dostanete se k temným démonům. Hned mi došlo, že i když má andělskou tvář, rozhodně anděl není." oznámil a pohlédl na něj.
„Má velkou moc." řekl si spíše pro sebe a odstoupil od portálu.
"Běž, než přijde můj partner." usmál se a ukázal do portálu. Co když je to léčka?
Se strachem jsem se na zelenou záři podívala a v ruce stiskla neznámý předmět. „Děkuji ti, přece jen nejsi zlý." stihla jsem říct, než jsem zmizela spolu s Waruem v portálu. Stejně jsem neměla na vybranou.
Děkuji.