Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Nemocniční pokoj

Procházel jsem dveřmi, jež se mi jako kouzlem otevřely přímo před nosem.
Vedle mne stála nějaká stařenka a když se dveře otevřely, vstoupila dovnitř.
Šel jsem za ní a prohlížel si obrovskou osvětlenou místnost zaplněnou lidmi.
Úplně u kraje byl velký pult za nímž seděla černovlasá žena a dívala se do jakési svítící krabice, při čemž něco oznamovala pánovi na vnější straně pultu.
Za ním se točila řada dalších lidí.

Přede mnou seděli na lavičkách další zástupci lidské rasy.
Vydal jsem se dalšími dveřmi dál.
Jakmile jsem prošel skrz dveře, spatřil jsem spoustu černé mlhy, která oznamovala přítomnost smutku, smrti a bolesti. Přesně to to místo bylo.
Jakmile jsem došel na konec chodby všiml jsem si schodů, po kterých jsem vyšel nahoru.

Po chodbách chodily zdravotní sestry v bílém oblečení.
Zde se nacházelo dveří mnohem víc.
Některé zdi byly skleněné a za žaluziemi jsem mohl spatřit pár lidí ležících na postelích připojených na různých zařízeních. Ti lidé jsou teda vynalézaví.
Černá mlha pořád nezmizela, ba naopak ji tu bylo stále víc.  Pro mne, démona smrti to byla příjemná atmosféra, která mne dobíjela.

I když jsou démoni chytřejší, mnohem chytřejší než lidé, stále máme problém s jejich písmem.
U každých dveří byly cedulky právě s těmito znaky a u první, kde jsem luštil jméno pacienta jsem se rozhodl spolehnout na čich.

Procházel jsem chodbami a když už jsem se pomalu vzdával, ucítil jsem něco, co jsem hledal.
Usmál jsem se a šel vstříc onomu pachu.
Nechal jsem zmizet svá křídla a vešel do místnosti.
Bylo tu jedno lůžko na němž ležela dívka.
Kolem ní se točila černá mlha a přístroje kolem ní co chvíli vydávaly písklavý zvuk, jež mým uším nebyl vůbec příjemný.
Přistoupil jsem blíže k ní a prohlížel si její bledou tvář.
Hnědé, lehce vlnité vlasy jí přepadávaly přes postel.

Sedl jsem si na parapet a pozoroval onu dívku, co kvůli mne skočila pod kola nákladního vozu.
„Žije." zašeptal jsem do ticha místnosti a otevíral okno, abych mohl bez pocitu viny odejít.
„Počkej!" uslyšel jsem za sebou najednou.
Prudce jsem se otočil a spatřil dívku upírající na mne oči.
Pootočil jsem hlavu a pozoroval ji stejně překvapeně jako ona mě.
„Kdo-kdo jsi?" zeptala se zesláble.
„Proč si mě zachránila?" odpověděl jsem na otázku otázkou.
Ztratila slova a já se otočil zpátky a skočil.
Za sebou otevřeným oknem jsem uslyšel výkřik.
„Já se vrátím." zašeptal jsem spíš pro sebe a roztáhl křídla.

Na chodník jsem dopadl tiše.
Pomalými kroky jsem se loudal ulicí mezi davem lidí.
Hlavu jsem od chodníku zvedat nemusel, protože je malá pravděpodobnost, že bych do někoho narazil.
Vysoké stromy lemovaly chodník a zářily maličkými světýlky, které oznamovaly časy zimních svátků.
Už se stmívalo a během několika okamžiků z nebe začaly padat malé vločky.
Bílé z nebe padalo čím dál intenzivněji, až se na zemi začaly vločky hromadit.
Miluji zimu.

Ani nevím jak, nohy mě donesly zpátky k budově.
Bylo už pozdě a jediné světlo proudilo z pouličních lamp, protože měsíc zakryly mraky.

Vyletěl jsem na venkovní parapet, který patřil oknu, za nímž spala hnědovlasá dívka.
Potichu jsem zaťukal na okno, při čemž jsem za ním uslyšel pohyb.
Když jsem zaťukal znova, okno se otevřelo a já málem přepadl. Naštěstí jsem se udržel na parapetu a koukal na dívku. Očividně její zranění nebyla tak strašná, jak jsem si myslel.
„Co jsi zač? Zachránila jsem ti život, ale žádný svědek tě neviděl. Chvíli jsem si myslela, že si tě moje mysl vymyslela, ale teď tady stojíš a koukáš na mě. Tak kdo jsi?" zachraptěla dívka sedící na posteli.
„Nejsem člověk." odpověděl jsem lehce a sklouzl z parapetu do nemocničního pokoje.
Sklonil jsem se nad hnědovláskou a zašeptal.
„Jsi jedna z mála, která mě dokáže spatřit."
Lekl jsem se, když se její prsty dotkly mých rohů.
Přesto jsem se nechal, její jemné dotyky mě šimraly.