Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Mlha

Běžel jsem hustou mlhou kolem stromů, do plic jsem nabíral studený vzduch, jenž mě mrazil, tisknul k sobě Victorii a poslouchal naše hlasitě bijící srdce.
Větvičky pod mýma nohama křupaly a droubounké jehličky na keřích podobných ostružiníku mě lechtaly na chodidlech.
Mlha byla hustá a před očima se mi mísila s černou karmou a taktéž tmavým oparem, jež zanechával Victoriin strach.
Za mnou běželi strážci, kteří si loučemi svítili na cestu.
Za zády mi plápolal oheň stejně tak, jako zuřivé plamínky svíček ve svícnu zdrádcova domu. Ano, "zrádcova". Jinak se mu totiž říct nedalo.
Zmuchlaný papír v kapse mě svým způsobem rozrušoval a zabraňoval logickému přemýšlení, které bylo v těchto potížích nutností. Připadalo mi, že mi skrz kapsu vypálí i přes ten okolní chlad díru.
Otočil jsem hlavu na šestici těžko oděných démonů, a zalapal po dechu.
Na řetězech dost hrubých na to, abych je v té husté nekonečné mlze viděl měli přivázané tři zvířata našeho světa a hnali je vpřed. Nikdy jsem nic podobného neviděl, ale
pach mi prozradil, že jsou zdejší.
Připomínali mi psy z lidského světa, ale mnohem hrozivější. Černí jako havraní křídla a se zběsilýma po krvi lačnícíma žlutozelenýma očima. Jejich srst byla naježená, jako špendlíky a zuby, které jim přečuhovaly z tlamy byly ostré jako břitvy.
Neuvědomil jsem si to a oči jednoho psiska se střetly s těmi mými.
Démon, jež ho držel na řetězu u svého boku něco zakřičel a zaklel, když oči toho černého zvířete pohasly.
Skácel se na zem a strhl s sebou i démona, který se zamotal do řetězu a zůstal na jehličím pokryté zemi ležet i se svým psovodem. Moje oči nemají vliv na zvířata... Co to je, když jsem to svým pohledem navždy uspal? Nebylo čas přemýšlet.
„Waru, už jsme skoro tam." špitla potichu Victorie a já otočil zpátky hlavu. Měla pravdu. Už jen pár stromů a za nimi se objevila i přes mlhu hebká tráva. Pousmál jsem se a sklonil hlavu, abych se vyhnul větvičce u mého obličeje.

Najednou se ozvaly hlasy a chrastění řetězu mnohem hlasitěji než doposud.
„Nesmí nám zdrhnout!" zasyčel jeden stráže za námi.
Chtěl jsem se otočit, ale mé srdce se na moment zastavilo.
Zuřivé štěkání dvou psů se rozléhalo lesem a Victorie začala křičet.
Měla pro to důvod.
Po mém boku mezi stromy se objevila černá zuřivě štěkající šmouha. A po mé druhé straně další.
Dělilo nás jen pár stromů od nich.
Udýchaně jsem zavřel oči a přinutil své nohy přidat, i když to bylo skoro nemožné.
Pod mýma nohama mě zalechtala tráva.
Otevřel jsem oči a ve větru, který unášel má slova jsem zakřičel tak, aby mě slyšela.
„Schovej se, já je zdržím!" podíval jsem se zase za sebe.
Měli jsme na tento manévr dost času.
Pustil jsem Victorii a ta bez jediného slova poslechla. Schovala se za obrovský pařez na okraji malé louky.

Dvě stvoření cenící tesáky se postavila přede mne. Studený vzduch mi sepl vlasy dozadu a nesl ke mně pach obou psů. Smrděli strašně, ale ne tak, jako ta stvůra.
Dýchal jsem uštvaně a ruce zatnul v pěst.
Nemělo cenu prosit blížící se strážce o milost. Oba dva psi se ne sebe podívali a když hlavu vrátili zpátky, rozběhli se proti mně se zuřivým štěkotem.
Měl jsem sto chutí do jednoho z těch prašivců kopnout, ale má noha jím proletěla jako vzduch. Až pak mi to došlo.
Jejich čelisti sklaply, ale na prázdno. Místo mé krve se rozvířil černý dým, ve který se roztříštila má noha. Odstoupil jsem od nich a všechen kouř rozptýlený v okolí se vrátil ke mně a změnil se zpátky na mou levou nohu.
Vítězoslavně jsem se usmál, když mnou proletěl kvílející šíp poslán ve větru a nezasáhl mne. Můj trup se proměnil v černotu, nechal proplout dýmem šíp a splaskl zase zpátky do mé tělesné podoby.
Usmíval jsem se a celý rozzářený jsem údivem ani nedýchal.
Byl jsem jako voda. Všechno mnou proplouvalo a nedokázalo mě zranit.
Černá stvoření začala vrčet a odstoupuvat.
„Omlouvám se, ale nic jiného mi nezbývá, víte... Musím ochránit jednu dívku." oznámil jsem šeptem dvoum psům a oboum najednou pohlédl s klidnou ledovou tváří do vykulených zraků.
Zelená ztratila jiskru a oba dva vypadali, jakoby jen ulehli k odpočinku. Spadli na zem jako padající listí a jejich těla pohladila hebká tráva, když vydechli naposledy. V hlavě jsem odříkal modlitbu, i když s těmi stvořeními bylo něco špatně a všechen strach ze mě rázem vyprchal. Byl jsem klidný, usmívající se a čekající na strážce jako kočka. Neměl jsem ale v plánu si hrát. Rychle, než zavolají posily.

Zvedl jsem hlavu na strážce a zhluboka se nadechl, až mě vzduch zaštípal v plicích.
Soustředil jsem se na své dlaně a v nich se objevila černota dost podobná té, v kterou jsem se dokázal celý změnit. Nejdřív se jen zmítala kolem mé ruky, ale nakonec nabrala dlouhého tenkého tvaru a v rukou mi ztěžkla.
Povedlo se mi z magie vytvořit černá a hmotná tyč.
Měl jsem sice plán, že si vytvořím meč, ale co jsem mohl čekat, když jsem toto kouzlo dělal prvně. Lepší než nic.

Stiskl jsem tyč v rukou a rozběhl se ke strážcům. Kolem mě a mého výtvoru poletovala černá mlha a vířila se před mými pohyby i s mlhou, která na louce začala ustupovat.
Postupoval jsem s naprostou lehkostí, zasazoval rány a vyhýbal se úderům z jejich strany. Mé tělo se už v dým neměnilo, zřejmě proto, že jsem vydal moc energie na tvorbu tyče v mých rukou.

S uštvaným dechem jsem stiskl tyč, která se rozplynula a zmizela mi v dlani.
Všichni strážci leželi v trávě a trhavě dýchali. Nemohl jsem je zabít, na to nemám odvahu. Sic jsem udělal spoustu špatných věcí, nechci v nich pokračovat.
Svázal jsem je magií k sobě a rozběhl se k Victorii.
Ta vyšla s úsměvem zpoza kmene. S vděčným úsměvem a objala mne kolem krku. Zase mě příjemně zahřálo po těle.
Má křídla zašustila ve větru, když jsem ji opatrně chytil kolem pasu a přehodil si ji do náručí. Bosá chodidla se zvedla z trávy a křídla rozehnala poslední zbytky mléčné mlhy.

„Miluju tě Waru, slib mi, že se ti nikdy nic nestane. Měla jsme o tebe strach." špitla tak tiše, že jsem ji málem neslyšel.
Najednou jsem měl sucho v krku.
Miluji tě
Miluji tě
Miluji
„Slibuji." zašeptal jsem nazpět a lehce se usmál. Důvěřiví lidé a jejich láska.
Co to jen bylo, že jsem s tou dívkou začínal cítit?

**
Tuto kapitolu chci věnovat @VanScarletka.
A právem. Nakreslila mi nádherný obrázek Warua, který jsem si prostě musela uložit.
Je naprosto úžasný! (＾▽＾)
Chci jí moc poděkovat a snad se příběh bude líbit i nadále ❤.