Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Útěk

Pomalu jsem se probouzela.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem otevřela oči, byla všude tma. Nebyla jsem však svázaná a taky jsem nebyla v místnosti, kterou si pamatuji.
„Waru?" špitla jsem a sedla si.
Nikdo se mi neozval. Rukama jsem se snažila nahmatat cokoliv, co by mi pomohlo se zorientovat.
Prsty jsem za sebou narazila na jakési hrubé plátno, které nebylo jen za mnou, ale i vedle mě.
„Stan?" zašeptala jsem překvapeně sama pro sebe a po kolenou se vydala na druhou stranu, možná ho v té tmě najdu.
Ano, je to stan.
Taky jsem zjistila, že vchod do plátěného "obydlí" nebyl zavřený ani zabezpečený. Mohla jsem klidně vyjít ven, ale na to jsem měla až moc strach.
Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale svou nešikovností jsem o něco zakopla a převrátila se dozadu, kde shodou okolností byl i vchod. Žuchla jsem sebou jako pytel brambor a sykla.
Z půlky jsem teď byla venku. Obličej mi ovál studený vítr a nad sebou jsem spatřila oblohu plnou hvězd.
Co tu vlastně dělám?
Nikoho jsem neslyšela, a proto jsem se rozhodla trochu porozhlédnout.
Váhavě jsem tedy vylezla ze stanu celá a otřásla se zimou. Na pravé straně ode mě jsem spatřila planoucí pochodeň, díky níž jsem v té tmě zpozorovala i stan druhý.
Hned se mi vybavili dva muži, kteří nás unesli. Že bych spala tak dlouho?
Neváhala jsem a přiběhla - po čtyřech-  k pochodni, kterou jsem následně vzala s sebou.
Snad nejtišeji co to šlo, jsem se vrátila zpátky do stanu.
Taky jsem si dávala pozor, abych ho náhodou nepodpálila.

Konečně jsem mohla zjistit, co se v jeho nitru nachází. Nebylo tu však nic... Krom dvou úzkých nohou v černých kalhotách. Počkat... Cože?!
Udiveně jsem se nadechla a s pochodní se natáhla blíže k nohám, aby bylo vidět komu patří.
Spadl mi snad kámen ze srdce, taková to byla úleva. Ležel tam totiž bělovlasý démon, který byl tady pro mě vším.  Krom toho, že spal jsem si také všimla jeho ovázaného břicha . Zřejmě se o něj postarali únosci. Což byla taky jediná věc, za kterou jsem jim byla vděčná. I když na to čas nebyl, musela jsem se nad ním pozastavit. Měl opravdu "pěknou tvářičku" - jak by určitě řekl jeden z těch mužů. Jeho skoro až bílou pleť zdobilo pár pih na nose a lících, které byly tak světlé a nepatrné, že bych si jich nikdy před tím nemohla všimnout. Svou drobnou a hubenou postavou připomínal spíše panenku, ale jeho síla se přeci jen nemohla popřít... Bohužel jsem si ho prohlížet do nekonečna nemohla a jediné, na co jsem teď myslela byl útěk.
Bůh ví, co by s námi ti dva únosci udělali. Vlastně to vědět ani nechci.

Pochodeň jsem položila před stan a dovnitř jsem se vrátila pro Warua.
„To bude ještě zábava..." vydechla jsem a sklonila jsem se pro něj, abych ho mohla odtáhnout pryč, dříve než někdo přijde. Kam vlastně chci jít?
Čekala jsem, že to nepůjde zrovna jako po másle, ale když jsem zjistila, jak je lehký, zírala jsem na to s otevřenou pusu. Byl snad lehčí než pírko... Ale i tak tu byl problém výšky. Nakonec jsem si ho dala na záda, při čemž jsem chytla jeho paže opřené o ramena a vyšla ze stanu. Vzhledem k tomu, že byl vyšší než já, jeho nohy jsem táhla po zemi. Snad mu neublížím.
Možná bych se sama sobě smála, ale na to jsem neměla čas a s Waruem to taky nebylo zrovna nejlepší. Dýchal rychle a nepravidelně, na čele měl krůpěje potu a vzhledem k tomu, že nebyl při vědomí jsem mohla dobře odhadnout, že je to s ním zlé. Možná mu dali něco silnějšího než mi.
Ohnula jsem se pro pochodeň a pomalu se rozešla pryč od stanů.
Šlapala jsem po trávě a kolem, kde jen světlo dosáhlo byly hory. Vedla tu ale cestička, po které jsem se rozhodla vydat. Jestli si teď všimnou pochodně...
„Vydrž to..." zašeptala jsem mu a přitáhla si ho, aby mi nespadl, až mě jeho vlasy začaly šimrat po obličeji.
Snad nás nenajdou...

**
Kráčela jsem dlouho, až dokud nevysvitly první paprsky slunce a dokud jsem si nebyla aspoň trochu jistá, že jsme dostatečně daleko.
I s Waruem na zádech jsem došla na jakousi louku, která však vypadla úplně jinak, než znám.
Tráva na zemi nebyla zelená, jak to většinou bývá, nýbrž modrá. Opravdu modrá, to přísahám. Zamrkala jsem, jestli nemám halucinace. Může ta droga ještě působit?
Udiveně jsem pozorovala tu modrou zem a neznámé květiny, než jsem si konečně na trávu sedla.
Warua jsem položila vedle sebe a sáhla mu na čelo, které měl v jednom ohni. Vypadal ovšem klidně, ale dech měl mělký.
Ještě to vydrž...
Sice jsem vůbec nevěděla, kam bych měla jít, ale tušila jsem, že bych se měla vydat k "zlým" démonům, neboť by tam měl stát ten portál, ne?  Vlastně vůbec netuším, co mám dělat, proč mě do toho zatáhl... Vzpomněla jsem si na portál andělů. Přejel mi mráz po zádech. Když jsem si k němu stoupla, jakoby ke mně promlouval. A ne jen on, ale i mně neznámý hlas, který mi našeptával, co dělat. Jako bych v tu chvíli nebyla při smyslech, ruce i nohy se mi samovolně hýbaly... Zakroutila jsem hlavou. Co když jsem v bezvědomí v nemocničním pokoji? Co když sním? To by dávalo smysl.

Natáhla jsem si nohy a zahleděla se před sebe v dáli, kde za obzorem byly vidět obrysy budov. Něco mě tam táhlo, a snad jsem i doufala, že právě tam se mám vydat. Tedy snad....
Pokud je tohle sen, tak pěkně živý.