Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Ostrá bolest

„Ať spravedlnost zvítězí!" rozloučil jsem se vesele se zbývajícími pěti strážci a usmál se na Victorii, jenž křečovitě svírala mou paži.
---

„Mám panu Peringtonovi oznámit, že jste již dorazil?" otočil se na mne strážce.
„To není za potřebí." pousmál jsem se.
„Jestli budete tak laskav, necháte nás o samotě? Velice děkuji za váš doprovod." podíval jsem se na dveře za ním se zlatými ornamenty, jenž je lemovaly. Tohle bylo riskantní, ale nemůže upozornit toho muže na přítomnost hosta, o kterém neměl ani tušení. Jestli se spustí poplach, nedostanu se odtud.
Ale dostaneš... Šeptal hlas v mé hlavě a já se nepříjemně ošil.
„Ale jistě." uklonil se a zmizel v chodbě napravo s doprovodem řinčení brnění z dohledu. Tohle šlo hladce.
Chvíli jsem počkal a nahlas si oddechl.
„Vidíš? Není se čeho bát..." pošeptal jsem Victorii do ucha a dotkl se povzbudivě jejich zad.
„Já- já bych chtěla domů." zašeptala.
„Nic se ti nestane, nesmíme ztrácet čas." dodal jsem a rozběhl se na opačnou stranu, než kde zmizel strážce s Victorií za zády.

Však po pár metrech jsem musel neplánovaně zastavit.
Uslyšel jsem Victoriin výkřik, zrovna, když mi prosvištělo něco těsně u hlavy.
„K zemi!" zakřičel jsem a odstrčil dívku stranou v momentě, když se proti mne rozběhla jiná osoba.
V ruce pevně tiskla meč a během mžiku stála u mě.

Projela mnou ostrá bolest a v zápětí se mi z úst vyvalil proud černé krve.
Victoriina karma se rozpadla na tisíc kousků, připomínající barevné sklo.
Kolem mne se rozvířila černota a začala se rychle šířit chodbou. Vyjekl jsem. Přece jen to nemohlo být až tak lehké..

Před očima se mi zatmělo.
Skrz mé břicho si našel cestu dlouhý ostrý meč, jenž stále držela žena, kterou jsem si nestihl ani prohlédnout. Zalapal jsem po dechu.
Vzdálena ode mne jen pár centimetrů bez většího úsilí vytáhla meč z mého těla a švihla s ním, aby se zbavila mé krve stékající po zbrani. Ta se rozprskla na bílé mramorové podlaze.

„Myslíš, že jsme tak hloupí!?" zakřičela černovlasá žena a kopla mne do břicha.
Neudržel jsem se na nohách a s hlasitou ránou dopadl na zem. Těžce jsem dýchal a vnímal jen ránu ve svém těle, která pálila jako by mi břichem prohnala rozžhavenou tyč.
Pode mnou se začala vytvářet černá krvavá louže. Nemohl jsem se skoro nadechnout. Měla prokletou zbraň.
Za dívkou stáli dva strážci s lukem namířeným na mě. Aspoň tyhle zbraně byly obyčejné.
„Nepřišel jsem vám ublížit!" dostal jsem ze sebe a zakašlal se. Můj pohled se mlžil a zase zaostřoval.
Upřel jsem svůj pohled na Victorii krčící se u stěny. Měl bych tohle dovolit?

Pokusil jsem se zvednout z mramorové podlahy, ale neudržel jsem se a spadl do kaluže černé břečky, která se mi vsákla do pláště a oblečení.
„Dnes tady umřeš démone!" napřáhla meč před sebe a ušklíbla se. Byla to přece jen past?
„A tvá kolegyně taktéž... " zasmála se a podívala se na Victorii. V očích ženy jsem viděl hněv a odpor spojený s mou rasou.
„Vlastně nevypadá ani jako zlý démon." povytáhla obočí a přešla k hnědovlasé dívce, třesoucí se od strachu.

„Nech ji NAPOKOJI!!" vykřikl jsem a z úst se mi vydralo množství další krve. Tohle je zlé, velmi zlé. Dobrá karma mi zabraňuje rychlému léčení...
Kolem mne se začala utvářet černá hustá mlha v podobě mého vzteku. Nezemře jen kvůli mému pošetilému plánu.
   Zakřičel jsem a z posledních sil se vyškrábal na nohy. Bolelo mne celé tělo.
Nečekal jsem na nic a magií černovlasou ženu jednou rukou odhodil až na konec chodby.
Pode mnou začala praskat podlaha.
Černý darovaný kabát se třepotal v pomyslném magickém větru, zlá karma se mi obtáčela kolem rány v břichu. Tohle by mohlo zastavit krvácení.
 Za mého nepřerušovaného vrčení jsem sundal své brýle a volnou rukou zvedl Victorii ze země.
Pramínky temné krve mi stékaly po pažích.
S dalším zlostným výkřikem jsem se rozběhl snad nejrychleji, jako jsem kdy běžel. Hodlal jsem svou energii využít naplno.
   Mé oči se upřely na dva strážce a později na otevřené okno za nimi. Dva muži padli na zem jako pytle písku.
Nohy mi ztěžkly, ale i přes to jsem se přinutil vyskočit a roztáhl svá křídla.
Victorii jsem k sobě tisknul a za velkého úsilí vzlétl na rovnou protáhlou římsu. Zrak se mi chvílemi zatemňoval. Docházely mi síly.
Málem jsem si vyrazil dech, když jsem nemotorně dopadl a přivinul k sobě dívku. Svět mi najednou zmizel před očima a všechno obalila tma.