Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Černý plášť

„Osud?" pozoroval jsem ho nechápavě.
Chlapec se mírně usmál.
Byl děsivý.
„Zvláštní... Jsi démon, který by mě měl považovat za nepřítele, ale nevypadá to, že bys mi chtěl ublížit." konstatoval jsem a povytáhl si brýle blíž ke kořenu nosu.
„Proč bych něco takového dělal, když už tě osud potrestal více než dost?" namítl hlasem, který mi v uších zněl jako hudba, neznámá melodie, která mě svým způsobem uklidňovala.
„Cože?" díval jsem se na něj s neskrývaným údivem a o krok ustoupil. Byl jsem úplně na hraně střechy.
„Nejsem démon...-" zajiskřily jeho planoucí oči ve tmě. "
„Jsem jeden z mála stále existujících Andělů." prohlásil.
S otevřenými ústy jsem ze sebe nedokázal vypravit ani hlásku. Dával jsem si pozor, stále byl ve střehu, ovšem v hlavě jsem měl zmatek v podobě vtíravých otázek.
„Tvrdíš mi snad, že Andělé nevymřeli?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem se vzpamatoval.
Nevím z jakého důvodu, ale věřil jsem mu. Jeho přítomnost jakoby mne uklidňovala, město kolem utichlo, vnímal jsem jen jeho. Působil vznešeně a moudře, připadal jsem si před ním velmi malý, nicotný.
„Myslel jsem, že už je to několik staletí, kdy proběhla válka Démonů s Anděli... bylo to pro ně osudné." zvedl jsem zrak.
„Mýlím se?" dodal jsem a fascinovaně ho sledoval. Jeho křídla mu klesla k tělu.
Měl jsem tolik otázek, na které bych rád znal odpovědi...
„Ach ano, možná je to ode mne neúctivé, že?" jeho úsměv najednou opadl a tón hlasu posmutnil.
Než jsem se stihl na cokoliv zeptat, pustil se znovu do řeči.
„Jsem jen poloviční Anděl.
Ani já sám tomu nevěřím, že jsem kdysi býval člověkem." zadíval se na tiché město, jakoby tam snad hledal dávné vzpomínky z jeho lidského života.

„Ty jsi Waru, že?" obrátil pohled zase na mě.
Zamračil jsem se, když jsem uslyšel to škaredé slovo a vyvalil oči údivem. To není možné.
„Odkud to víš?" vyjekl jsem. Všechna opatrnost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
„Řekni mi... Kdo by tě neznal.
Není žádný s takovou mocí jaké vládneš ty. Jak jsem říkal, osud tě potrestal už dost...
Právě ty jsi ten, který by měl zabránit válkám mezi démony...
Ale nepřišel jsem kvůli tomu, abych tě tu poučoval." zabručel a zase se vřele usmál. Naježily se mi chloupky na krku.
Děsily mě jeho zjizvené paže a upírající se oči, které jakoby věděly a viděly všechno. Chvilkový klid a důvěra mě opustila, neměl jsem z něho dobrý pocit.
“To je v pořádku.., kvůli mému vzhledu se mě bát nemusíš." přiblížil se ke mně.
„Umíš číst myšlenky?" polkl jsem nervózně.
Kývl hlavou, na důkaz moji pravdy a stoupnul si těsně přede mne.
„Vidím i do budoucnosti." dodal a propaloval mě pohledem netypických očí.
„Přišel jsem ti něco dát." usmál se snad ještě vřeleji a najednou se v jeho rukou objevil černý plášť s kápí, jež lemoval sivý kožich.
„Osud chtěl, abyste se střetli." zašeptal a podal mi plášť. Připadal mi jako nějaký fanatik, ale plášť jsem si opatrně vzal. Byl tak lehký, že jsem ho v rukou téměř necítil. Nevím, jestli to bylo moudré rozhodnutí.
„K čemu slouží?" zeptal jsem se tiše.
„Na to musíš přijít sám démone, už ti mohu říct jen poslední věc..."
Jeho úsměv znova povadl. Hlavu jsem dal lehce do strany jako nechápavý pes a tiskl v rukou plášť.
„Zlo, jež se skrývá v obou rasách... Dívka jež portály uzavře, Démon smrti, co ji ochrání, Dva co zachrání Eldolas." zašeptal a záře okolo něj začala zesilovat. Zamžoural jsem.
„Dva hrady, na obou stranách... Tam se vydejte."
To bylo to poslední, co jsem postřehl, než ho obklopila zcela záře a než zmizel.
„Počkej!" vykřikl jsem, ale to byl už pryč.

Chvíli jsem vstřebával informace a potom přes sebe přehodil černý plášť.

Zachránit Eldolas? Já?