Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Dnes mě nezabiješ

Slyšel jsem kroky směřující ke mně. Ležel jsem na břichu a klepal se. Bál jsem se, ale ne jeho, nýbrž sám sebe.
„Rozbil jsem ti něco cenného?" uslyšel jsem za sebou.
„Právě ses přiblížil k smrti." vyštěkl jsem a zoufale se snažil obličej skrýt dlaněmi.
„Cože? To ty jsi ten, co leží na zemi." zasmál se a kopl do mě.
To zapříčinilo mou otočku na záda.
„Nějaké poslední slova před smrtí?" ozval se jeho pobavený hlas.
„Strach ze smrti je horší než-li smrt sama."
odpověděl jsem a ruce složil podél těla. Oči jsem však nechával zavřené.
„No dobrá tedy..." uslyšel jsem rozpřáhnutí kosy ve větru.
„Proč máš oči zavřené? Před chvílí jsi řekl, že se smrti nebojíš." promluvil.
„Víš něco o Smrtelné válce?" zašeptal jsem.
„Jako by jsi ty o ní něco věděl." odpověděl.
Kéž bych o ní nic nevěděl.
„A jméno nejhoršího démona? Démona smrti?" ptal jsem se dál.
„Nemám náladu na tvé otázky." zabručel.
„Takže nevíš." povzdechl jsem si.
„Před několika stovkami let ho zavřeli do žaláře z nějž není úniku." dodal po chvíli.
„Zřejmě je už mrtvý.." dodal.
Trochu jsem se pousmál.
„A proč se na to vůbec ptáš?!" řekl naštvaně.
„Chtěl jsem vědět, že neumřu pod rukou hlupáka." zvedly se mi koutky úst ještě víc.
„Docela mne štveš. Otevři ty oči a podívej se smrti přímo do očí!" kopl do mne.
„Nemohu." úsměv mi opadl.
„Ale můžu ti říct, že mne dnes nezabiješ." zašeptal jsem a roztáhl křídla černější než noc a za pomoci magie se odlepil od země.
Bílý anděl se ani nenadál a já už stál na nohách.
Díval jsem se do země.
Jen chvíli jsem tam stál, ale brzo jsem vzlétl.
Jako střela jsem vyletěl do oblak a nechal anděla daleko za sebou.
Nesledoval mne, za což jsem byl vděčný.
Měl jsem jasný cíl, i když jsem si musel udělat malou zastávku pro další brýle, jeden z užitečných vynálezů lidstva.
Přeci jen... Do pořádku bych je nevrátil a je mnohem jednodušší najít si nové.
Nakonec jsem přecejen správné našel.
Před chvílí jsem vletěl do nějakého obchodu.
Bylo štěstí, že tu žádný člověk nebyl, neboť jsem stihl shodit stojan a urovnávání všeho do pořádku zabralo nějaký ten čas. Mohu se dotýkat věcí i lidí, když chci, ale musím si dávat pozor.
Křídla jsem si složil k tělu tak, abych nezpůsobil další nehodu a natáhl se po brýlích, jenž se mi zdály nejtmavší a vzhledem se mi líbily krapet víc než ty rozbité, co jsem tam musel nechat.

Jen co jsem si je nasadil, vyšel jsem z prodejny a roztáhl perutě.
Prolétával jsem nad vysokými budovami, z dohledu všech lidských očí a užíval si příjemného větru, který si pohrával s mými vlasy a načechrával mi černá pírka na křídlech. Odlesky slunce černé barvě dodávaly fialovo-modrý nádech a přesně tohle jsem na černé barvě miloval.
I když slunce nebylo tak silné a sluneční paprsky den ode dne slábly, měl jsem pocit začínajícího jara, i když mi čas v tuto chvíli zpříjemnily poslední teplé dny podzimu.

Trochu jsem se zaradoval, když jsem konečně stál na střeše stavby, jedné z největších  v tomto městě.
Spustil jsem se dolů volným pádem a vzhůru nohama se podíval na název této majestátní stavby, i když jsem mu.moc nerozuměl. Přesto jsem věděl přesně, že tady bude to, co hledám.

Těsně nad zemí jsem roztáhl křídla a postavil se přímo před hlavním vchodem budovy.
Trochu nesměle jsem se vydal do jejího nitra.