Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Kdo vlastně jsem?

Vítám Vás u další kapitoly! Nezapomeňte na komentář, popřípadě hvězdičku.
To vše totiž velmi potěší!

„Kde je Victorie?!" vykřikl jsem zoufale. Seděl jsem na kovové židli, ruce měl za zády svázané provazy a železnými pouty. Přede mnou v tmavé místnosti bez světel stáli dva muži. Měli na sobě bílé pláště a horlivě mezi sebou diskutovali. Pouta se mi zaryly do kůže, když jsem sebou cukl a zakřičel podruhé tu samou větu.
Muži utichli a oba mi věnovali jeden dlouhý pohled, nic víc. Zlost ve mně kypěla.
Třásl jsem se a očima kmital po místnosti. Seděl jsem u taktéž kovového stolu plného papírů, dokumentů a složek. Zarazila mě podobizna mladého chlapce vykreslena do posledních detailů z profilu, položená na tvrdé složce přede mnou. Nikdy jsem se neviděl, ale ty rohy... Musel jsem to být já. Věděl jsem to.
Trochu jsem se uklidnil a dlouze nadechl, když jsem si v duchu začal předčítat jeden z dokumentů.

Rok 1798

Nikdo neví, kde se vzal, bělovlasý démon jemuž v žilách proudí temná krev. S magií získanou, se zkázou po boku, pustoší město Derr. Zastaviti chlapce býti nemožné.
Dar snad od samotného Anděla Podsvětí. Beze zbraně démona svému srdce zastaviti dokáže. Nikdo jemu jinak neřekne než Waru - čisté zlo.
Utíkej kdo můžeš! Není jiná možnost, než královské vojsko proti němu poslati. Chlapec, který zkušeností nemohl býti naplněn, silnější než démon, silnější než anděl.

Poslední větu jsem řekl nahlas, šeptem.
Srdce mi bilo jako na poplach, když jsem zabloudil v řádcích dalšího papíru.

Rok 1799

Waru, onen démon - čisté zlo, byl odvezen do věznice v Minossu, tedy hlavního města Eldolasu, hlavní město temných démonů. Jiný způsob, než chlapci obvázati šátek, kolem očí nebyl. I přes nespočet vojáků, mnoho obyčejných démonů zraněných a mrtvých po zadržení zůstalo. U hranic proběhl boj, kde bělovlasý démon ukázal pravou sílu.
Pět, ne-li více vojáků, co rozhodli se pronásledovati chlapce, v prach obrátil. Magie chlapcova celý les vymítila lusknutím prstu i s nebožáky. Vše se v prach obrátilo, z lesů pustina se stala. I přes ztrátu, podařilo se mladíka zadržeti, samotný Satan přišel se podívati.

Stáhlo se mi hrdlo a zvedl jsem pohled na dva démony.
Jsem stvůra.
„Co se mnou hodláte dělat?" zeptal jsem se polohlasem a za zády stiskl ruce v pěst.
Nezasloužím si žít.
„Proč si se vrátil? Kdo je ta lidská dívka?"obořil se na mě jeden z nich. Na mou otázku neodpověděl.
Přes tmavé skla černých brýlí, které jsem zde obdržel jsem muže pořádně neviděl, ale jeho pohrdání, jsem cítil až moc dobře. Pálilo ve vzduchu.
Srdce jsem měl až v krku.
Jsem nebezpečný.
„Kde je?!" zavrčel jsem hrdelním hlasem, který jsem nepoznával.
„Zákony snad znáš, čeká ji poprava, neboť viděla náš svět." odpověděl nezaujatě druhý a začal srovnávat papíry do složek vedle.

Cítil jsem zlobu, která se mi jako vichřice prohnala v žilách. Cítil jsem rychlé povolení pout a taky jsem cítil  karmu, která se kolem mě rozvířila jako hurikán.
Cítil jsem to.

Zakřičel jsem z plných plic vztekem, zámky i řetězy se utrhly, jakoby snad byly z papíru. Stůl se převrátil s rachotem, papíry zašelestily ve vzduchu a  snesly se dolů jako čerstvě napadaný sníh.
Muži vykřikli, ale na víc se už nezmohli, stáli jako solné sloupy. Jak ubohé...
Neovládal jsem se, oči mě pálily a ruce jsem držel křečovitě v pěst.
Zvedl jsem se ze židle a zaklonil hlavu, abych se mohl pořádně nadechnout strachu, který byl cítit ve vzduchu.
„Ztratil jsem trpělivost..." uchechtl jsem se a napřímil. Chtěli jste stvůru, máte ji mít.
„Chápu Vás. Máte ze mě strach, odpuštění nečekám, klid nehledám, ale já zde přišel z jediného důvodu.  Zachráním Eldolas, ať věříte nebo ne." řekl jsem s úsměvem a rychlým pohybem ruky se zbavil brýlí, které se na zemi rozletěly na malé kousky.

S výrazem naprostého klidu, který ovšem působil jen jako maska, jsem  jsem zvedl hlavu a zadíval se na oba muže s němou tváří. Vevnitř jsem umíral ze strachu o Victorii.
„Nikdo ji neublíží." zašeptal jsem a svižným krokem opustil místnost, kde jsem za sebou nechal dvě prázdné schránky dvou démonů v bílých pláštích a nepořádek na zemi.
Rukou jsem máchl ve vzduchu a přede mnou se pomocí magie rozrazily dveře.  Nevěděl jsem, co dělám, nebo jak...
   Nezastavoval jsem se a rozběhl se dlouhou chodbou za vůní, která byla mnohem intenzivnější než kdy dřív - za vůní Victorie.
Dlouhá tmavá chodba, vedoucí do další místnosti, se zdála nekonečná a když už jsem myslel, že jsem se ocitl na konci, něco mě zastavilo.
Přede mnou stál hlouček démonů, čekajících přímo na mne.
„Uhněte mi z cesty!" zakřičel jsem zoufale, neboť to, co jsem dělal nebylo správné.
Démoni stiskli kopí, a ti kteří měli ruce prázdné nastavili dlaně, aby místnost bránili stůj, co stůj svou magií.
Celá chodba se ponořila do tmy a tmavá karma se mísila s tou mou,  černou jako noc.

Napětí se dalo jen krájet, a zmizelo v momentě, kdy se proti mne rozběhli.
Temný proti temným, to přeci nedává smysl...