Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Portál temných démonů

„Co- se ti stalo?" zajíkl jsem se a spadl na zadek právě ve chvíli, kdy se jí za zády rozevřela bílá překrásná, andělská křídla.
-------------

Victorie neodpověděla, jen mě sledovala cizíma prázdýma očima.
Ta modř mě začala pohlcovat.
„Dost." uslyšel jsem hlas přízraku stojícího vedle mne.
Victorie několikrát zamrkala a odtrhla ode mě zrak a otočila se zpět k vířícímu portálu.
Ta křídla, jež jí vycházela z místa mezi lopatkami chabě zářila a třpytila se jako drahé kameny všude okolo. Možná tu záři šperků pohlcovala.
Ruce jsem položil na chladnou zem a mezi prsty se mi začaly proplétat provázky magie. Zuřil jsem.
„Cos jí udělala?!" obořil jsem se na postavu a než by stihla mrknout, zaútočil jsem.
Žena s dlouhými vlasy mé magii z cesty neuhnula. Zavrčel jsem a vycenil na ni ostré tesáky, když jí vlna černoty projela, jakoby byla jen vzduch. Což asi i byla.
Byla duch, byla přízrak a svou výhodu si dobře uvědomovala. Proti čemu to teď stojím?
Točila se mi hlava, záda tepala bolestí a nohy jsem měl tak unavené, až jsem se divil, jaktože ještě stojím.
Byl jsem zničený...

„Ovšem, že nic... Povolila jsem pouta, jež ji svazovala k tělu člověka." odpověděla tichým, hlasitým, starým i mladým hlasem. Jen jsem na ni nevěřícně hleděl a nadále cenil zuby.
„Tvoje posudky byly správné démone. Není pouhý člověk, nikdy nebyla. V žilách jí koluje krev andělů." hovořila dál, zatímco Victorie tančila.
Tančila mezi paprsky černé magie, mezi černotou a světlem kolem portálu.
Pohybovala se dokonale, jako baletka na podiu, které jsem tak rád sledoval v lidském světě.

„Poloviční anděl?" vydechl jsem. Přízrak přikývl. Mám těch překvapení tak akorát po krk.
„Její otec byl z lidského světa, to samé se ale nedalo říct o její matce.
Ta byla andělem. Opravdový anděl, ne démon, který by si tak bezostyšně říkal. Zamilovala se do něj a porušila pravidla svého světa. Nedokázala ho opustit a tak spolu utekli před rozhořčenými anděli, kteří se rozhodli je zničit.
Schovávali se několik měsíců na území démonů, v malé vesničce, kde se jim narodila ona. Dítě anděla a člověka. Dcera patřící oběma světům. Člověk a anděl, který by mohl obstarat mír mezi anděli a démony, přepsat dějiny mezi lidmi... a spousty dalších věcí, o kterým se andělům mohlo jen zdát.
Bohužel je andělé našli. Milující otec svou dceru na poslední chvíli poslal do lidského světa, tam, kde zůstane v bezpečí.
Její matka i on bohužel takové štěstí neměli. Aby uchránili svého potomka, zemřeli..." přízraku začaly z modrých očí stékát stříbrné slzy, které se těsně před dopadem na zem měnily v zářivé perly. Vylekaně jsem o krok odstoupil, před kutálejícími se klenotami.

„Matku potrestali horším trestem než byla smrt. Zbavili ji svého těla a udělali z ní přízrak. Nesmrtelný přízrak, který bude navždy plný smutku a navždy si pamatovat chybu, když se zamilovala do člověka. Ach!" zašeptala a žena a pohlédla na Victorii, která kreslila na stěny portálu a do prostoru neznámé znaky, stejně jako to dělala u prvního portálu .

„Victorie je tvá dcera." odvážil jsem si říct a přestal cenit zuby. Žena neodpověděla, přesto bylo více než jasné, že je to pravda.
„Nevěřila jsem, že ji ještě uvidím."
vydechla nakonec a perly se na zemi začaly rozpouštět ve stříbrné kaluže.

Podlaha pod námi se roztřásla. Smaragdové stěny se zavlnily v dalším otřesu a lustr se rozcinkal jako zvonkohra. Na podlahu, kterou teď zdobily stříbřité kaluže slz teď dopadaly obsidiánově černé kapky krve, stékající po mých zádech.

Buďto se mi zatočila hlava, nebo se v tu chvíli zachvěl celý svět i s centrálou.
Žena stále upírala modré oči na Victorii a při tom se jí chvěl spodní ret. Už neplakala, jen sledovala svou dceru, kterou považovala za ztracenou.
Victorie byla duchem nepřítomná až do chvíle, než se centrála otřásla znova, tentokrát silněji. Lustr se rozhoupal ze strany na stranu a zelené skleněné ozdoby cinkaly neznámou splašenou melodii.

Portál zaskřípal, černá mlha kolem se zavlnila a mé srdce poskočilo štěstím.
Všechno se rozhoupalo nanovo a bylo velice obtížné udržet se na unavených nohou. A najednou...
Najednou se svět zastavil. Kolem portálu se rozvířila magie, kterou proťala silná záře. Natolik to bylo silné světlo, že jsem si musel zastínit oči rukou.
Vykřikl jsem, když mnou něco praštilo o zeď. Rány na zádech se nanovo rozevřely a tělo mi zachvátilo horko smíšené s ukrutnou bolestí.

Otevřel jsem oči i přes světlo a uviděl Victorii uprostřed toho všeho. Bílá čistá magie utvořila vír, který narážel do blyštivých smaragdových stěn a přišpendlil mě ke zdi. Tak moc to bolelo...
Bílá magie mne pálila na kůži a otvírala nové a nové rány. Krev stékala po podlaze, kde se mísila se stříbrnými potůčky slz.
Rohy mi brněly, kosti se málem lámaly. Taková to byla síla.
Po tváři mi tekly slzy a vítr do mě zuřivě narážel. Najednou, jakoby někdo máchl kouzelnou hůlkou, vichr zmizel.
Sklouzl jsem na zem a zmateně těkal očima po místnosti, kde nezůstal kámen na kameni. Drahé kameny se povalovaly všude na zemi, zbraně byly rozlámané, drahé šaty roztrhané. Všude na zemi se povalovala zelená suť a kusy kamene prokreslené zářivými symboly.

Portál byl zničen.