Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Démoni jedí?

Tak Vás zase vítám u další kapitoly! Chci se moc omluvit, že mi to tak trvalo, ale zkrátka nebyl čas. Proto jsem se Vám to rozhodla vynahradit delší kapitolou! ^^
Užijte si ji a napište komentář, popřípadě zanechte hvězdičku. 
~

Šel jsem cestou, kterou jsem si aspoň z poloviny uložil v paměti. Jsou to roky, co jsem tudy naposledy kráčel.
Když mé kroky byly o polovinu kratší a rozumu mi dost chybělo, byly tu stromy, celý les.
Teď?
Není tu ani srnky, natož nějakého stromu.
Možná...
Zdá se mi, že je má existence propletena spoustou neštěstí a taky bolesti, která už z mého nitra stejně skoro vyprchala. Tohle jsem ale způsobil já.  Během několika okamžiků jsem se ponořil do vzpomínek.
Bylo jaro, několik dní před tím, než mě chytili. Utíkal jsem před několika strážci a v hlavě si stále opakoval, že se mi podaří utéct. Už několik hodin mě hnali pryč z města, jako lovenou zvěř a chystali se mě obklíčit. Jako dítě jsem neměl moc sil po stránce fyzické, těžce jsem dýchal a každým okamžikem ztrácel na rychlosti. Muži byli zřejmě vycvičeni a zvyklí dlouhé hodiny běžet, ale malý chlapec, který jim byl sotva po pás, ne. Jediná spása byl pro mne onen les, ve kterém jsem se snažil schovat. Jenže ani hra na schovávanou neměla dlouhého trvání. Za chvíli mě na hranicích našli a já neměl už sílu běžet dál, sotva jsem popadal dech.
„Nic jsem neudělal!" snažil jsem se obhájit a díval se do země. Po obličeji mi tekly horké slzy, jelikož jsem si v ten moment vzpomněl, že kvůli mě zabili mého nejlepšího přítele, Trissashe.
Muži se jen zasmáli, připravili si kopí a jiné zbraně, co vlastnili.
„Už DOST!" rozkřičel jsem se dětským hláskem a dupl nohou do země, kterou zdobil koberec mechu a trávy.
  Najednou, v ten okamžik. Vše pokryla černota. Jako lusknutím prstu. Pod mou nohou se roznesly vlny - vibrace, které otřásly okolím. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že to udělala nově naučená magie, ale vyděsil jsem se, když se oblak černé mlhy zvedl a kolem dokola nebylo nic. Zhola nic.
Jen zpustošená půda a pár zbraní patřící vojákům, jenž záhadně zmizeli také.

„Waru!" rozeznělo se mi v uších.
Prudce jsem sebou cuknul a vzpomínky na minulost se vypařily.
„Ano?" prohrábl jsem si vlasy a usmál se na ni.
„Byl si úplně mimo." zamračila se a následovala mě po mém boku.
„Promiň mi to, vzpomínal jsem." vysvětlil jsem a zadíval se do dále, kde se začaly rýsovat malé domky města.
„Na co?" tázala se zvědavě Victorie.
„Na minulost." odpověděl jsem s tónem, jenž značil, aby to nerozebírala dál, protože jsem si to nepřál. Zbytek cesty jsme byli potichu, dokud  se konečně nedostali do města.
Sice se tu všude vířila černá karma, ale nikdo nemohl říci, že to zde nevypadá krásně. Nízké útulné domky s černými taškami na střechách se tiskly vedle sebe a vzbuzovaly tak dojem stísněnosti, což byla více méně pravda. Podíval jsem se na rozzářený obličej Victorie a musel se znova pousmát.
„Určitě máš hlad, že?" zeptal jsem se a vlastně ani nečekal na odpověď,  hned se hlavní branou, do města jménem Derr, vydal.

Držel jsem pohled zapíchnutý u špiček svých bot, a tak nějak po paměti vedl Victorii k hospůdce, kde by se podle všeho mělo stále ještě vařit.

„Démoni jedí?" špitla po chvíli Victorie, když jsem ji seznámil s mým plánem. Podrbal jsem se na zátylku a přemýšel, jak to té zvědavé dívčině vysvětlit.
„Nemusíme jíst, není to podmínkou našeho života..." zašeptal jsem, aby to snad neslyšel někdo jiný.
„Je to něco jako...-" uvažoval jsem nahlas a zvažoval slova.
„Jíte jen pro zábavu?" snažila se mi pomoci Victorie.
„Ano, přesně tak." usmál jsem se a dál se prodíral davem démonů, kteří na nás obraceli pohledy. Všiml jsem si jejího nechápavého zakroucení hlavou. Netrvalo dlouho a i s Victorií po boku stanuli před hospůdkou.
Vypadala jinak, než tenkrát.
Její kdysi cihlové zdi byly teď pokryté bílou omítkou a cedule se jménem nad dveřmi zmizela.
Zevnitř se ozýval smích a rachot, tak typický pro tento "podnik".
Pokrčil jsem nad tím rameny a otevřel dveře, abych pustil dovnitř Victorii a potom vešel i já sám.
Najednou všechno utichlo. I přes to, že jsem měl hlavu stále skloněnou, věděl jsem, že je tu plno.
„Pro princezničky a panáčky tu není místo." ozval se nevrlý hlas výčepního. Victorie stiskla mou ruku, za kterou se držela ještě pevněji.
„Kdo je u vás panáček?" zvedl jsem hlavu a zadíval se na zeď za nimi, abych nevypadal, že mám snad strach.„Jídlo máte?" otázal jsem se a zavřel za námi dveře.
„A máš čím zaplatit, panáčku?" zeptal se hrubě hlas na druhé straně místnosti. Byly tu dřevěné stoly a lavice, jeden bar a spousta démonů temné karmy, co se tu přišli pobavit.
„Ne." sklopil jsem pohled a protřel si oči.
„Přišli jste snad překonat rekord?" začal se smát výčepní, až se málem zalkl.
„Co když ano?" usmál jsem se přesládle a ze stolu poblíž vzal sluneční brýle, které tam byly položeny čistě náhodou.
„Co si myslíš, že děláš?" rozkřičel se vlastník a ohnal se po mě pravačkou.
Stihl jsem se vyhnout a ve znamení míru zvedl ruce.
Victorie se přitiskla k mému boku a jedním okem sledovala okolí. Věděl jsem, že má strach.
„Vypůjčím si to." zašeptal jsem mladíkovi, kterému zřejmě brýle patřily a taky mě před chvíli taky málem uhodil.
Konečně jsem se mohl na všechny pořádně podívat. Byli tu hlavně muži, jak už to v hospodách bývá.
„Kde je ten přístroj?" zvedl jsem obočí a sedl si na barovou stoličku.
Nos jsem měl naproti výčepnímu.

Byl to starý démon, s ostrým jazykem a výbušnou povahou. Břicho mu ze špinavých kalhot lezlo ven a jeho obličej se za ten čas nikterak nezměnil. Jako tenkrát.
Muž si mě změřil pohledem a s několika nelichotivými slovy se vydal do skladu. 
Kolem mě a Victorie se postavilo pár zvědavých démonů a čekali, až se výčepní vrátí.
A ano, za chvíli opravdu přišel zpět a v obou rukách držel černou, těžkou, kovovou krabici.

Pohlédl jsem na dívku vedle a usmál se znova.