Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Hadí překvapení

Pohled Victorie

Spadla jsem na zem, krev se rozstříkla a obarvila mi kalhoty zlatem.
Nemohla jsem se na Warua podívat, nemohla jsem se podívat na třpytící se náhrdelník, který se tam z ničeho nic objevil. Nemohla jsem myslet.
Plakala jsem do dlaní a hořké slzy mi stékaly po rukách. Nemohla jsem.
Waru znovu zavrčel. Zvedla jsem hlavu a věnovala jsem mu jeden z nejvíce nenávistných pohledů vůbec a postavila se. Něco se ve mě zhroutilo. Jako hrad z karet. Najednou mě ovládal vztek a smutek. Pletla jsem se, tak šeredně jsem se pletla.

Zadívala jsem se do jeho očí a zavrčela nazpět, jako nějaké zvíře. Oči se mu zaleskly, když o krok ustoupil a drápy zaskřípaly o podlahu.
„Otevři ty dveře." vydechla jsem chladně a neobtěžovala jsem si setřít slzy z tváří.
Dal hlavu na stranu, ale nehnul se z místa. Sledoval mě, čekal, co se bude dít dál.
„OTEVŘI ty dveře Waru!" zavrčela jsem a slova, co mi vycházela z úst zněla jako skřípějící štěrk. Zabil ho.
Konečně poslechl a se zasyčením doběhl ke dveřím na druhé straně místnosti. Taktéž jsem se na ně zadívala a v mysli, mi něco zatáhlo za nepatrné pouto. Tahalo mě to ke třetím dveřím a naznačovalo mi, že to jsou právě ony. Cítila jsem své srdce, jež mi ukazovalo správnou cestu.
Plně jsem důvěřovala záhadné bytosti, která mi poradila.
Komu jinému, když tu Armaros už nebyl?
V srdci mě bolestivě píchlo a hned na to, ten neobjevený instinkt, přestal za nitku a navádět mě. Slzy se mi zase roztekly po tvářích, chtělo se mi křičet, zvracet... Nějak reagovat, ale nebyl čas. Nemůžu si dovolit.
„Ty třetí." sdělila jsem tiše Waruovi, který čichal svým čumákem k rámům všech pěti dveří. Ohlédl se na mě a jeho velká hlava se sklopila k zemi a zavřel oči, když se nosem dotkl mramoru kousek od mrtvého těla příšery.
Odvrátila jsem se od něj a udělala první krok k náhrdelníku v krvavé břečce.
Žaludek mi udělal kotrmelec, když se mi nohy potopily do kaluže. Tolik krve. On ho zabil! Ah, tolik krve...
Nadechla jsem se jednou, podruhé a rozešla se hlouběji do zlatého jezera smrti. Najednou se v ní zatřpytilo něco zářivějšího, než Armarosova krev. Sklonila jsem se a náhrdelník si vzala do rukou. Udělalo se mi špatně, když se mé prsty dotkly vychládající krve našeho, mého, přítele. Tohle se nemělo stát. Nic z toho a já měla zůstat v lidském světě. Tak by to bylo nejlepší.
Pomalu jsem se vrátila na místo, kde jsem před chvílí stála a prohlédla jsem si šperk uslzenýma očima.
Rubín uprostřed zlatavého kroužku, v kterém byl položen, zářil, i když v místnosti panovalo šero.
Řetízek vyrobený z nejčistějšího zlata se mi omotal kolem ruky a začal vysílat teplo.
Zamračila jsem se na šperk a bez váhání si ho dala kolem krku.
Jako památka na přítele... Památka na to, že ON ho zabil.

Utřela jsem si ruce od krve do oblečení a rozběhla se k Waruovi, zrovna, když se chystal vyrazit dřevěné dveře, bez kliky, třetího pořadí.
'Teď na to není čas' pomyslela jsem si. Nemám čas, na to myslet, nejdřív musím zavřít ten portál, potom budu mít čas, až potom... Armarosi...
Ozvala se rána, která mě vytrhla z myšlení a zadívala jsem se na místnost za vylomenými dveřmi. Byla tam tma, tak tmavá, jakoby se všechno zlo nahromadilo do této jedné místnosti. Přeběhl mi mráz po zádech a najednou Armarosův náhrdelník začal hřát. Svým způsobem mě to uklidnilo a nehledě na Waruovo varovné zavrčení jsem vešla do černoty.
Waru se neobtěžoval vrátit do své všední podoby. Možná se mnou nechtěl mluvit. Možná... měl strach mi něco říct. Možná je to jen bestie, která se schovávala pod tou lidštější tváří. Co jsem jako čekala?
Zakopla jsem o nepostřehnutelný stupínek a nebýt hlavy Warua, o kterou jsem se opřela, spadla bych. Jediné světlo v místnosti byl rubín usazený na mém krku. Svítil rudě, sotva viditelně. Díky němu jsem viděla své ruce, ale víc už nic.
„Vidíš něco?" konečně jsem promluvila po pár minutách tápání ve tmě. Souhlasně zamručel.
„Vidíš portál?" odpověděl stejným zvukem.
„Tak proč ho nevidím já? Měl by zářit... " zamračila jsem se.
Nedostalo se mi odpovědi, ale několik kroků přede mnou jsem uslyšela hlasité zavrčení.
„Waru?" stáhla jsem obočí a dotkla se něčeho slizkého. Co to je za stěny?
Pořádně jsem si stěnu rukama prohmatala. Byla slizská, vlhká a drsná. Zavrčení se ozvalo znova a stěny se otřásly. Jakoby se pohnuly.

Strnula jsem. Něco ve mně se stáhlo a našeptávalo mi to. Ten samý instinkt, co mě do těch dveří naváděl.
Uteč, uteč!
Začala jsem se třást. „Waru, kde jsi?" vykřikla jsem se staženým hrdlem. Něco tu bylo špatně. Něco tu bylo zpropadeně špatně.

Najednou se ve vlhké místnosti rozsvítila světla. Zavřela jsem oči pod náporem oslnivé záře a zakryla si je rukou.
„Co to..." dostala jsem ze sebe pootevřela oči. Několik metrů před mnou svítila dvoje světla. Jako silné světlomety při vystoupeních na jevišti. Byla to tak pronikavá záře, že jsem si nebyla schopna všimnout, že se stěny zase pohnuly a zlověstné zavrčení proťalo klid ve tmě. Možná tady zemřeme všichni.
„Waru..." hlesla jsem, když se světla pomalu vypla a znovu zapla. Skoro jako.. Jako mrknutí.
Byla jsem jako opařená, když Armarosův náhrdelník začal zběsile blikat a hřát.
„VICTORIE!" konečně jsem ho uslyšela, když se ke mně rozběhl a strčil do mě takovou silou, že jsem klopýtla a spadla. Než jsem stihla vykřiknout, místností se ozval nehorázný skřek a kvůli magické síle se v sálu konečně rozsvítilo opravdové světlo.

Přimrzla jsem na místě a srdce jsem měla až v krku. Ty stěny, stěny..
Myslela jsem, že mi praskne hlava. Nohy i ruce mi ztěžkly do podoby olova, když jsem se zadívala do zářivých očí příšery. Byl to had.
Obrovský had, jehož tělo obtáčelo místnost. Stěna, o kterou jsem se opírala stěna totiž vůbec nebyla.
Jeho mléčně bílé podlouhlé tělo zdobily třpytivé pláty šupin tvrdých jako skála a ostrých jako ostří nože.
Hlava, která na mě upírala zářící oči byla větší než dveře, kterými jsme se dostali dovnitř. I hlavu měl chráněnou tvrdými šupinami, které odrážely duhu po stěnách. Určitě by to byl krásný výjev, určitě, ale teď ne.

Obrovský had, jenž mohl mít délku celé centrály na výšku, zasyčel a oči se mu na chvíli zakryly průhlednými blanitými víčky.
Došlo mi, že se nekouká na mě, když se mu roztáhly nozdry a ochutnal vzduch rozeklaným jazykem.
Sledoval Warua, který ve své už lidštější podobě stál před ním a mířil na něj kopím zhmotněným magií.

Všude na zemi byly kosti všech velikostí a druhů. Byly všude a byly bílé jako hadova opancířovaná hladká kůže.
„Victorie, uteč." vydechl tiše Waru a upřel na mě ledově chladné oči. Záda měl rozdrásaná, celá od krve. Bílé vlasy měl slepené u hlavy černou mazlavou krví a nohy se mu třásly vyčerpáním.

Zvedla jsem se a zamračila jsem se na něj.
„Ty mi nemáš co rozkazovat..." utrousila jsem, ale o krok ustoupila.
Ten had teď sledoval mě.