Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Jsi má paní, já tvůj sluha

Mám tu pro Vás předvánoční dáreček! Ano, myslím tuhle kapitolu, která je tu podle všeho na mé poměry dost brzo. A to proto, že se momentálně nacházím na dovolené a mám času na psaní požehnáno. Takže si užijte novou kapitolu! Nezapomeňte na hlas a hvězdičku, abych mohla zase vydat dříve ^^
Vaše TerkaTobolova
-----

Otočila jsem se, abych věděla, co se to děje.
Strach mě upoutal na místě a křik, který by se zase dostavil jako první uvízl v hrdle. Seděla jsem na zadku na místě a kulila oči. To stvoření, s kterým se Waru s Armarosem potýkali leželo nehybně na zemi.
Teda spíše, jeho vychrtlé tělo leželo na zemi. Jeho hlava totiž visela v tlamě jiného monstra. Všude kolem byla černá mlha, která by se dala krájet. Na stěnách a podlaze se roztékala hnilobné páchnoucí černá krev a zaplavovala místnost.
A Armaros seděl opřený o zeď držící se za hlavu. Po prstech mu tekla třpytící se zlatá tekutina. Bylo mi jasné, že je to jeho krev... A Waru nikde.

Obrovské tělo mohutnější než monster, se kterými jsme se potýkali. Přesto bylo vychrtlé, obalené jen tenkou vrstvou černé kůže. Žebra jí div nelezla ven. Přední končetiny tenké jako špejle s obrovskými drápy velkými jako mé vlastní předloktí by mě dokázaly rozpůlit vejpůl jedním máchnutím.
Dlouhý ocas vířil onu černou mlhu ze strany na stranu a rudé oči podlité krví mi upřeně hleděly do tváře.
Rohy až nápadně připomínaly ty Waruovy. Po zádech mi klouzal horký dech zakletého démona za mnou. Byl teď zaujatý tím, co bylo přede mnou, na to, na co jsem se dívala taky.
Tvář připomínala lebku zvířete, s protáhlou tlamou z níž odkapávala stejná černá tekutina, potom, co hlava s plesknutím dopadla na zem. Nevěděla jsem, jestli se dříve pozvracím nebo upadnu do mdlob.
Jeho tlama plná bílých špičatých tesáků. Nebyly zkažené, jako těch ostatních. Vydávalo to dlouhé chrčivé zvuky, připomínající vrčení. Cenilo to na mě zuby. Měla jsem nepříjemný pocit, že se to na mě šklebí tou svou obrovskou zvířecí tlamou.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Monstrum se zarylo drápy do kamenné podlahy a černými spáry vyrylo do mramoru hluboké rýhy, když se rozešlo mým směrem. Rudé oči mne stále pozorovaly, nepřetržitě s teď už němým výrazem.
„Volala si mne?" ozvalo se mezi vrčením hlasem, který ani zdaleka nepřipomínal člověka natož démona. Byla to kombinace několika hlasů, které se spojovaly v jeden a nesly se dál chodbou.
Celá jsem se roztřásla. Ono to umí mluvit?
„Co jsi zač? Kde je Waru?" vykoktala jsem ze sebe po chvíli a snažila se neukazovat až tolik strachu, který mi prostoupil tělem.
Mohutné tělo přede mnou zachrčelo a prokletý démon, který stál za mnou zakňučel a začal couvat.
„Kde je WARU?!" vykřikla jsem a mé tváře už byly zase vlhké od slz.
„Kde je Waru?" zopakovalo to a nahrbilo se, aby byl jeho čumák těsně před mým obličejem. V očích se mu zrcadlilo pobavení. Rozeklaným jazykem si olízl tlamu plnou mléčně bílých rovných zubů a černá tekutina, která zblízka spíše připomínala sliny mi začala kapat do klína. Můj žaludek zase provedl kotrmelec a jen vůlí jsem se držela, abych nevyvrátila večeři.

„Volala si mne o pomoc lidská bytosti." řekl chrčivým děsivým hlasem a znova si olízl tlamu aby mu slizské černé sliny netekly po bradě. Přesto mu některé pořád skapávaly na podlahu a na mé nohy. Nemohlo to zavřít tlamu, protože na to mělo moc dlouhé tesáky, které čouhaly ven a skřípaly o sebe. Plakala jsem, nejsem připravená zemřít.
Vykulila jsem oči. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal Armaros. 'Jsou to démoni v jejich pravé podobě.'
V krku se mi objevil obrovský knedlík a stáhlo se mi hrdlo.
„Waru?" hlesla jsem a hned na to se opravila. „Juno, jsi.. jsi to ty?" špitla jsem a konečně se zadívala do těch krvavých, přesto chápavých a klidných očí.

Ano, ty rohy byly a jsou Waruovy...
Chodbou se roznesl šelest následovaný vrčením a dunivými ranami. Blížili se další. Kolik jich sakra je..?
„Uzavřu s tebou dohodu, stačí mi jen rozkázat." zašklebil se tvor.
Za mnou i přede mnou se zjevili další prokletí démoni a smrad zkaženého masa mě udeřil do nosu jako pěst.

„Juno, ZBAV SE JICH!" vykřikla jsem bez rozmyšlení. Věděla jsem, že jinak nemáme šanci.
V tu chvíli se něco zablesklo. Ponořila jsem se do světle modré záře a chvíli mi připadalo, že se v ní topím. Vrčení a další zvuky přestaly a v uších mi jen šeptal chrčivý hlas Warua v pravé podobě. 'Jsi má paní, jsem tvůj sluha, jsi má a já tvůj. Jsem tvůj lovecký pes, a ty má velitelka. A budu ti po boku, dokud tě nestrhne z cesty temnota. Potom si vezmu tvou duši a celou tě pohltím. Staneš se součástí mne, protože sis mne ochočila a podepsala si dohodu. Dohodu démona a člověka.'
Hlas utichl a modrá záře se postupně vytratila. V hlavě mi hučelo.
Několikrát jsem zamrkala a před očima jsem měla zase hlavu velkého nelidského tvora, který mě taktéž sledoval.
Oči jsem sklopila ke své ruce a znova jsem strnula. Kolem zápěstí se mi obtáčel tenký modře zářící řetěz, jenž se mi kolem ruky utáhl a putoval dál k démonově hlavě. Fascinovaně jsem sledovala jak se mu modrý proužek stáčí kolem mohutného krku.
A oba dva nás zahalil kabát temnoty.

Než jsem se stihla znova rozkoukat, ticho, které tu doteď panovalo přetrhl skřek podobných tvorů, vrčení a tupé nárazy. Vyjekla jsem, když mě opustila temnota a uviděla jsem všechnu tu spoušť. Tentokrát se mi žaludek doopravdy převrátil a já vyzvracela jeho obsah na podlahu.
Armaros po mě házel udivený pohled s rukou, která světlounce zářila a hojila mu ránu na hlavě.
Očima jsem těkala po chodbě a hledala obrovské vyzáblé tělo, které bych musela hned v té úzké chodbě vidět, ale jakoby se po něm slehla zem.

Postavila jsem se a zavrávolala. Musela jsem se opřít o zeď. Když jsem pohledem sjela ke své ruce, spadla mi brada. Po zápěstí se mi táhly černé proužky podobající se tetování, jež byly propletené mezi sebou a tvořily tak náramek přímo na kůži.
Z mého sledování ruky mě vytrhl hrůzostrašný křik. Trhla jsem hlavou na stranu odkud zvuk vycházel. Na zemi se svíjel Waru. Ve své všední podobě. Křičel jako smyslů zbavený a zarýval nehty podobající se drápům do kamene.
„Waru!" vykřikla jsem a malém jsem uklouzla na lepkavé černé krvi.
Otevřel oči.
Když jsem spatřila obsidiánovou krev, která mu z nich stékala po tváři, klesla jsem na kolena.
„Waru!" zopakovala jsem jeho jméno jako prosbu. Hlas se mi třásl tak jako ještě nikdy.
„Waru..." hlesla jsem.
Najednou přestal křičet, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou.
„Cos. to udělala." zašeptal a zběsile se mu zvedal a stahoval hrudník, sotva popadal dech.
Doplazila jsem se k němu a chytila ho za ruku. Kolem krku měl stejnou značku jako já na zápěstí. Vzlykal a po tvářích mu tekly krvavé slzy.
„Cos to udělala Victorie..." stiskl mou ruku a třásl se. Začala jsem plakat. Plakala jsem kvůli němu a kvůli tomu, co se teď stalo. Kvůli všemu. Seděla jsem tu na mramorové
podlaze potřísněné krví prokletých démonů a v krvi Warua a Armarose.
„Je mi to moc líto." hlesla jsem mezi vzlyky a dala se do hlasitého pláče. On mi jen položil hlavu na klín a tiše vzlykal.
„Cos to udělala..."