Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Úkryt před bouří

Stavba byla opravdu majestátní. Sic byla stará a bílá, teď už zašlá omítka se na určitých místech odlupovala, budila u mě zájem. Dříve oranžové cihly, které se kdysi ukrývaly pod fasádou byly vybledlé a u jednoho rohu se dokonce drolily. Budova neměla žádná okna a pouze jedny kovové dveře, jimiž jsme před chvíli prošli. Dozajista se vevnitř děly horší věci, než jsem si dokázal představit.
Shromažďovala se zde totiž černá karma, které tu byly doslova mraky. Na takové množství zla nestačí pouze rok... Muselo se zde dít něco strašného, ale abych zjistil co, potřeboval bych čas, který jsme s Victorií rozhodně neměli. Vlastně mi stačilo vybavit si onen portál a zvědavost mě rázem přešla.

Pohlédl jsem na dívku, která se mě držela za ruku a pousmál se. Stále upírala zrak na onu stavbu a nevěnovala mi pozornost.
Nejednou jsem si všiml svých rukou a zděšeně se Victorie pustil. Od prstů až k loktům byly celé černé. Nevěřícně jsem si je se zadrženým dechem prohlížel. Od zápěstí vedly dlouhé černé čmouhy podobné prasklinám v mramorové podlaze uvnitř budovy. „Co to..." zarazil jsem se a vydechl.
Co to je?
Zpanikařil jsem. Mohla by to být kletba?
Ruce jsem otočil a rychle pohlédl na Victorii. Ta jen upřeně zírala na tmavé předloktí a nevydala ze sebe ani hlásku. Byla stejně udivená jako já. „Půjdeme." oznámil jsem a když souhlasně kývla, oba jsme se odvrátili od budovy a mlčky se rozešli pryč.

Nebe se pomalu zatahovalo a slunce se loučilo posledními paprsky za obzorem. Stáli jsme uprostřed mýtiny, kterou v dáli ohraničovaly jehličnaté stromy. Na šedé obloze se objevily těžké, tmavé mraky oznamující příchod bouřky.
„Měli by jsme se někde schovat, než začne pršet." podívala se na mě Victorie a neposedný pramínek hnědých vlasů, který jí spadl do tváře si zastrčila za ucho.
„Máš pravdu." podrbal jsem se na zátylku a hledal vhodné místo na úkryt. Bohužel nic kromě budovy za našimi zády v blízkosti nebylo. Pokrčil jsem rameny a dal své nohy do pohybu. Victorie se zase chytila mé ruky nehledě na její "nový" vzhled a následovala mě přes mýtinu k lesu, kde by snad mohl být vhodný úkryt na přečkání blížící se chladné noci.
Překračoval jsem větvičky a vyhýbal se kmenům, které tu zbyly po stromech a dohlížel na Victorii, aby nespadla.
Netrvalo dlouho a oba jsme stáli u lesa. Bylo v něm až podezřelé ticho a ani známka po živých bytostech.
Hodil jsem po ní jeden pohled, a protože jsem v jejích očích neviděl známky strachu, vydali jsme se hlouběji mezi stromy.
Skrz jehličí na větvích prosvítaly poslední teplé sluneční paprsky a dopadaly na můj i Victoriin obličej.
„Víš, kde jsme?" optala se po chvíli.
Jen jsem nezaujatě pokrčil rameny a zadíval se na strom opodál. Majestátní starý kmen představoval dokonalý úkryt, protože mezi mohutnými kořeny byla štěrbina dost velká na to, abychom se tam s Victorií ukryli.

Na nos mi spadla jedna studená kapka a potom další na čelo. Netrvalo dlouho a ticho lesa přerušil hustý a studený déšť.
Všude okolo se rozlinula vůně jehličí a začal foukat vítr, který kapky deště roztančil všude okolo. Stiskl jsem její ruku a společně se rozběhli ke stromu.
Všiml jsem si, že po mých zraněních nezbyla ani památka a necítil ani bolest.
Když jsme doběhli ke kmenu, zdál se snad ještě větší, než předtím. Tmavě hnědá kůra se na stromě stářím začínala odlupovat, což ale neubíralo na kráse zelenkavému jehličí na jeho honosných větvích. Štěrbina byla opravdu dost široká na to, abychom se s Victorií protáhli dovnitř a ukryli se před deštěm a studeným vichrem.
Hleděl jsem úžasle na prostor, jenž se ve starém kmeni nacházel. Nedalo se uvnitř postavit, ale i tak tu bylo místa dost.
Dříve zde muselo žít nějaké zvíře a využívat dutinu uvnitř jako noru, neboť dřevo bylo na některých místech poškrabané od malých drápků a kolem se nacházely uschlé trsy trávy, ze kterých si neznámé zvíře udělalo brloch. Tomu už muselo být ale dlouho, necítil jsem totiž žádný pach tvora, který by nás mohl brát za nezvané hosty. Už hodnou dobu musela být dutina opuštěná...

„Je tu teplo." usmála se na mě Victorie a usadila se na uschlou trávu, která byla všude na zemi. Kývl jsem hlavou a poslouchal kapky dopadající na kmen z venčí, při čemž jsem se na ni po očku podíval. Je krásná.. Povzdechl jsem si tiše a zavrtěl hlavou a zase se zadíval puklinou ven.
Byl to orchestr deště, hromů, blesků a větru, který si pohrával s větvičkami. Svým způsobem mě to uklidňovalo.
Z vlasů, které byly už zase v mém obličeji jsem vybral jehličí a taktéž se usadil.
Podíval jsem se na své černé ruce a potom na Victorii, která se před chvílí opřela o stěnu dutiny a pomalu oddechovala. Pousmál jsem se a protože jsem byl blíže ke vchodu, sledoval jsem okolí, které během pár minut zahalila hustá a bílá mlha.
Byl jsem taktéž unavený, proto netrvalo dlouho a dešťová ukolébavka mě uspala taky, jen chvíli po Victorii.
Dokázal bych.. Dokázal bych ji.. Ne.