Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

S úsměvem na rtech

Hned, co jsem se potopila do zelené záře portálu, začala jsem křičet. Nevím, jak tu situaci popsat. Už jsem něčím podobným letěla s Waruem, ale na tohle si člověk jen tak nezvykne.
Pustila jsem Warua a v zeleném víru dělala nedobrovolně přemety. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem před sebou tmu, do které jsem následně vletěla - a to doslova. S dalším výkřikem jsem dopadla na tvrdou zem a zakřupaly mi snad všechny kosti v těle.
Rozhlédla jsem se kolem - bylo tu šero, ale ne úplná tma, což bylo vyhovující. Pěkně se mi točila hlava.
Portál se jakoby mávnutím kouzelné hůlky rozplynul. Rychle jsem se postavila a přiběhla trochu nemotorně k Waruovi. Svět se se mnou houpal ze strany na stranu.
Po dlouhé době jsem mu na rtech spatřila upřímný úsměv, i když stále spal. Dýchal zhluboka a jeho tváře získaly zase barvu. Spadl mi kámen ze srdce, ale přeci tu nebylo něco v pořádku.
Když jsem si ho prohlédla pozorněji, jeho pravá paže se začala rozplývat. Měnila se na hustý, černý dým a pomalu se propletával vzduchem.
Vyděšená jsem se chytla rukou za ústa, abych na sebe náhodou neupozornila, protože to je to, co přesně nechci.
Co se to děje?...!
Připomínalo to jeho magii, ale ta přece nebrala končetiny...
Netrvalo dlouho a v černou mlhu se přemněnila více než polovina Waruova těla. S panickou hrůzou v očích jsem ho sledovala.

Klekla jsem si k němu a dotkla se jeho ramena, které se pod mými prsty rozplynulo. Po tvářích se mi zase rozlily slzy
„Waru? Co- co se to děje?" špitla jsem a snažila se zadržet příval nových horkých slz. On se jenom tak vypaří? Zmizí po tom všem, co se stalo? Co když umírá?
Myšlenky mi proudily hlavou a nepříjemně bodaly u srdce. To jsem k němu tak moc přilnula?
„Waru!" nevydržela se a vykřikla.
Potom si vzpomněla. Ano, ano.
Rychle jsem začala prohmatávat mé oblečení rozechvělými prsty. Ulevilo se mi, když jsem z kapsy vytáhla onu modrou "věc" a zvedla pohled na něj.
„Prosím, ať to funguje." zašeptala jsem si pro sebe a vložila mu modré kolečko do úst. Hned, co jsem to udělala, změnil se celý v černou mlhovinu. Jako když prasknete nafouknutý balónek, ve kterém je černá mouka. Prudce jsem se nadechla a očima kmitala sem a tam.
Mlha se nerozplynula, jak jsem si myslela, ale zůstávala na jednom místě těsně nad zemí, pohromadě. Jako hustý temný oblak.
Všude okolo nic nebylo, kolem mě byla vyprahlá poušť, kde nic nerostlo. Nikde ani známka po dalších démonech. Plakala jsem. Jak se odtud dostanu, co budu dělat...

Najednou se černý oblak mlhy pohnul a velkou rychlostí přeletěl na druhou stranu. Hned jsem se za mlhovinou otočila a utřela si slzy z tváře.
„Waru, jsi to ty?" kvíkla jsem a v duchu se modlila za to, aby to byla pravda. Sklonila jsem hlavu a popotála. Vybavil se mi nemocniční pokoj a to, jak se najendou podobně rozplynul a zmizel v doktorovi. Otřepala jsem se.
Jakmile jsem hlavu zvedla, málem jsem dostala infarkt. Stál tam. S úsměvem na tváři, v černé košili a v černých kalhotech. S bílou ježatou hlavou a s rohy ve tvaru blesků. Dozajista tam stál. Zamrkala jsem.
„Tohle už mi nikdy nedělej." kuňkla jsem a rozběhla se k němu.
Stiskla jsem ho tak pevně, jak jen to šlo a bez přemýšlení mu samou radostí vtiskla polibek na rty.
Tohle mi už nikdy nedělej...

Když jsem se odtáhla, viděla jsem jeho jiskřičky překvapenosti v očích a malého radostného úšklebku, který mu nebyl ani trochu podobný.
Ale to jen na zlomek sekundy, než se zase upřímně usmál a jiskry v očích vyprchaly. Zrudla jsem.
„Victorie..," řekl takovým tónem, že mi po těle naskákala husina.
"-děkuji mockrát." řekl potichu, jen tak, aby to studený vítr donesl pouze ke mně, slova jenom pro mé uši. Znělo to jako modlitba. Dokázala bych ho poslouchat hodiny.
„Myslela jsem, že už se nikdy neprobudíš." utřela jsem si rukávem slzy radosti a rozhodla se mu všechno od začátku vyprávět. O tom, jak nás unesli, o tom, jak jsem utekla, o modré louce, o prasklině, o hříšném andělovi... Všechno do posledních detailů. A on pozorně naslouchal.

Byla jsem tak šťastná, že tu se mnou stojí, že nebudu na všechno sama.
„Tohle ti budu muset vynahradit." řekl vážně, ale nedokázal zakrýt úsměv.
„Jsem tak rád, že mohu zase normálně dýchat." řekl si spíše pro sebe a prohmatal si břicho prsty.
„Jsi v pořádku?" podívala jsem se na něj s trochou strachu.
Jenom přikývl a z úst něco vyplivl.
Ano, bylo to přesně to modré kolečko, co jsem dostala od našeho "zachránce."

„Ty víš, co to je?" zeptala jsem se zvědavé a vydala se za ním.
„Ano, byla to lidská duše. Akorát v jiné podobě, uzavřena v modrém lacrytu." vysvětlil.
Duše? Po těle mi přejela husina. To byl člověk?
Pod tou představou jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila nevítaných myšlenek a rozhléldla se kolem nás. Důležité je, že on žije...

„Kde to jsme?" zeptala jsem se znova a svraštila obočí, pod tou zpustošenou krajinou. Půda pod nohama byla popraskaná a kousek od nás jsem dokonce na zemi zahlédla pár zbraní a zapíchlé kopí.
„Na hranicích mezi dobrými a zlými démony, akorát na straně temných." řekl a přidal do kroku.
„Neboj, má země takhle nevypadá celá." zasmál se, když uviděl můj výraz.
Nedovedu si představit, co bych bez něj dělala...