Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Něco se blíží

Držela jsem se jeho krku, co nejpevněji to v tuto chvíli šlo.
Stále jsem se třásla, ale usmívala se. Přitiskla jsem k jeho hrudníku hlavu a poslouchala jeho rychle bijící srdce, které se postupem času uklidňovalo a bilo v pravidelných intervalech. Jeho oblečení bylo promočené, ale z něj samého sálalo teplo. Tak nějak mě to uklidňovalo. Křídla se ponořila do tmy a zatřepotala se ve větru, když se dal do pohybu a  do mého obličeje spadlo pár kapek z jeho bílých vlasů, když se nade mnou sklonil a zašeptal, že je vše v pořádku.

Přestalo pršet, ale to už jsem dávno bloudila v říši snů. Ani jsem si to neuvědomila a se spokojeným úsměvem usnula, s hlavou stále opřenou o jeho hrudník.
   Probudil mě až něčí hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem otevřela oči, a než mi došlo, že onen známý hlas zpívá. Párkrát jsem zamrkala, abych zaostřila a uviděla před sebou Warua otočeného ke mně zády sedícího na louce. Křídla měl svěšené u těla, kde si vítr pohrával s černým peřím na jeho perutích.
Ležela jsem na trávě plné rosy, která mě začala šimrat ve tváři. To co mě ale očarovalo byl nejen východ slunce přede mnou, ale s ním i ten nádherný hlas. Nikdy jsem nic tak krásného neslyšela. Slovům jsem nerozuměla, ale tónům plných radosti, štěstí, bolesti a smutku ano. Byla to píseň, kterou lidské uši neměly nikdy to potěšení slyšet. Na chvíli jsem zapomněla, kým jsem a jen očarovaně naslouchala a hltala onu kouzelnou melodii plnými doušky. Tenhle zpěv nebyl ani náhodou lidský, člověk takhle rozvířit emoce nedokáže, tím jsem si jistá.
Po zádech mi přejel mráz a během okamžiku tančil po celém těle. Jakoby mi Waru ukázal něco, co jsem nikdy necítila a jestli to bylo kvůli mokrému oblečení, nebo kvůli té písni, jsem v tu chvíli netušila. Jeho hlas nutil vítr tancovat a slunce se nad ním pozastavit. Jakoby se všechno zastavilo, jen aby si mohlo poslechnout temného démona zpívajícího na louce, který tou písní ukazoval opak. Nemohla jsem se hnout.
Jakoby zpíval o kráse světa, ale i o bolesti, která život doprovází. Tak moc mě bolelo srdce, kvůli tomu, že jsem slovům nerozuměla. Kdybych jen tušila o čem zpívá...
Po obličeji mi steklo pár slz, bez toho, abych věděla jestli jsou důkazem štěstí, či smutku. Vůbec jsem netušila, proč jsem v tu chvíli povolila slzám dostat se na povrch, připadalo mi to, jakoby mi vyprávěl smutný příběh a ten mě zasáhl u srdce. Pohyboval mými emocemi bez toho, aby to tušil... Nebo to snad dělal schválně? Sváděl mě?
Jen jsem nehybně ležela a naslouchala, dokud se z jeho hrdla nedostal poslední tón té překrásné písně a neukončil tak mé omámení.
Až potom jsem se dokázala pohnout.
Waru se na mě v zápětí otočil a usmál se.
„Promiň, nechtěl jsem tě probudit." řekl tak klidně, až mě to nutilo se nad tím pozastavit. V hlavě mi hrála stále dokola ta píseň...
„O čem jsi zpíval?" dostala jsem ze sebe po chvíli šeptem a posadila se.
„Jednou tomu snad budeš rozumět... dnes ti to ale neřeknu." vydechl a poslední slova odnesl vítr, jakmile se postavil.

Slunce obloze darovalo teplé, převážně rudé a oranžové barvy, které Warua hřály do zad a mě do obličeje. Jeho křídla mu sahala až k lýtkům a v prvních slunečních paprscích se odrážely barvy ukryté v černé. Na jeho obličeji pohrával úsměv a v očích, do kterých se smím podívat jen já, jiskřila radost. Nevím z čeho byl takto unesený, možná jsem za to mohla já? To těžko. Ozval se v mé hlavě hlas a srdce se mi kvůli oným dvoum slovům nepříjemně stáhlo, až to zabolelo. 

„Děje se něco?" pozoroval mě a jeho úsměv na chvíli opadl. Jen jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala pochmurné myšlenky, které se mi snažily dostat pod kůži a přinutila zvednout koutky úst do menšího, trochu křečovatějšího úsměvu. To přece takhle nejde!  
„Ne, já jen... Kde to vlastně jsme?" vychrlila jsem na něj otázku, která mě jako první napadla a chtěla se postavit. V tu chvíli mi Waru podal jako správný gentleman ruku. Obě jeho ruce byly stále černé, ale nad tím jsem se nedokázala pozastavit. Bylo mi jedno, jestli má křídla, rohy vyčuhující přes husté kadeře, zvláštní uhrančivé oči, nebo černé paže. Já jsem obdivovala jeho zevniř, jeho chování, úsměv, starostlivost... aniž bych si to uvědomila, když jsem přijala jeho pomocnou ruku, začala jsem se červenat. Trochu ho to vyvedlo z míry, ale když jsem se zvedla z orosené trávy, zase se usmál. Až teď jsem si všimla šrábance na jeho alabastrové kůži. Bez rozmyslu jsem natáhla ruku a jemně se konečky prstů dotkla jeho tváře. Potichu syknul a odtáhl se. Ruku jsem se zkroušeným výrazem stáhla a sklopila pohled. 

 „Zase sis kvůli mě ublížil." polkla jsem a  posmutněla. V tu chvíli mě ale chytil za rameno a druhou rukou mi zvedl hlavu do úrovně jeho očí. 
„Neublížil jsem si kvůli tobě. Ublížil jsem si, kvůli své neopatrnosti." řekl přísně a jeho oči se začaly vpíjet do těch mých. Byl tak blízko mé tváře, že jsem musela zatajit dech. Byl tak děsivý a přitom nádherný zároveň.
Stála bych tak celý den, kdyby se neodtáhl se slovy, že musíme jít. To mě trochu zklamalo... Proč vlastně?  Zase jsem byla nucena zatřást hlavou a vytřepat nevyřčené otázky, které mi v hlavě dělaly guláš. Nic  mi nezbývalo, než se za ním poslušně vydat. Na jeho zádech nezbyla ani známka po křídlech. Nechal je zmitet a v tu chvíli vypadal jako normální kluk, tedy nevnímaje rohy, které se mu leskly ve vycházejícím slunci. Kolem se prohnal chladný vzduch, který mě pohladil po tváři a v zápětí nebe potemnělo. Waru se zastavil a podíval se na mě, jako bych s tím měla co dočinění. Než jsem však stihla cokoliv říct, půda pod nohama se začala třást. Vylekaně jsem doběhla k němu a chytila ho za ruku. Nevnímal mě, díval se upřeně jedním směrem, kdesi do dálky. Odpovědí mi byla jen jedna zneklidňující věta. 

  „Něco se blíží."