Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Andělská hora

Nepamatuji si nic z toho, kdy nebo kde jsem se Victorií přemístil, hned jsem se totiž zcela vysílen odebral do říše snů. Možná bych ještě odpočíval, kdyby se jen to děvče, jenž mimochodem zachránilo půl mého světa, nezačalo všelijak vrťet a později se snažit získat mojí pozornost.
"Waru?" ťukla mě prstem do ramena.
Jen jsem zlehka zabručel a nechával unavené oči stále zavřené. Cítil jsem se lépe, ale ne tak dobře, abych hledal druhý portál u mých druhů.., ne hned. Myslím, že bych ani nebyl schopný se bránit, kdyby bylo třeba.
"Waru!" zatřásla se mnou Victorie.
"Co se děje?" otevřel jsem jedno oko a zabručel.
"Zvládli jsme to?" podívala se na mě se strachem v očích a nervózně si mnula ruce.
"Ty jsi to zvládla." zvedl jsem koutky úst do menšího úsměvu a posadil se.
Victoriiny oči zářily štěstím a kolem ní se začala ovíjet dobrá karma, jenž mimochodem byla všude kolem...
Chytil jsem se za hlavu, která mě bolela jako střep a porozhlédl jsem se kolem.
"Víš, kde jsme?" sedla si vedle mě a dívala se na rozlehlé lesy všude kolem. My dva seděli na kraji skalní římsy přibližně osmdesát metrů nad zemí.
"To jsme teda pěkně vysoko..." dívala se Victorie dolů a pro jistotu se odsunula od okraje.
"Jsme na hranicích." oznámil jsem a postavil se.
Zanadával jsem, když jsem si všiml, že se mé rány neléčí jak by měly...
Možná je to tím, že jsem už dlouho na cizím území. Uvažoval jsem a protáhl se.
"Pojď, půjdeme tudy." ukázal jsem na skálu, u které se skalní římsa zúžila a vytvářela úzkou cestičku, jenž vedla zřejmě až dolů.
Letět jsem nemohl, na to jsem byl moc slabý...

**
Victorie šla pomalu přede mnou a držela se skalnaté stěny, aby nespadla dolů. Cesta se obtáčela kolem hory, kterou jsem moc dobře znal.
Andělská hora. Sice jsem tu nikdy nebyl, ale chvíli jsem bydlel nedaleko, samozřejmě na území zlých démonů.
  Já jsem strach z pádu jako ona neměl.
S ladností jsem kráčel za ní a občas zkontroloval les pod námi, kterému jsme byli blíž a blíž. Zajímalo by mne, proč jsme se ocitli zrovna zde.
"Máš strach z výšek?" zeptal jsem se po chvíli a na tváři se mi objevil úšklebek.
"Nebojím!" otočila se na mě, což ale dělat neměla. Podklouzla jí noha a ztratila rovnováhu.
Během okamžiku, dřív než vykřikla jsem se objevil nad ní a chytil ji za ruku. Plášť zavlál ve větru a pár úlomků z římsy spadlo dolů, kde mohla před chvílí skončit i Victorie.
Celá vyděšená pevně svírala mou ruku. Vypadala tak krásně vyplašeně. Kdbych.. Ne! V žádném případě.
Byl jsem nahnutý a stál jsem na špičce jedné nohy. Rovnováha mi nedělala starosti.
"Co kdybych tě nechytil?" podíval jsem se jí do modrozelených očí. Snažila se vyhoupnout zpátky, ale nebyl tam žádný kámen, o který by se mohla odrazit.
"Ty bys mě chytil... Věřím v to." odpověděla s vážnou tváří.
Chvíli jsem na ní jen tak koukal, ale potom jsem ji radši vytáhl zpátky na římsu. "Děkuji." špitla potichu a pokračovala v cestě, která do konce probíhala už bez problémů. Jestli mi za tohle zbělají křídla...

Když jsme sestoupili z římsy dotkli se pevné půdy pod nohama, Victorie si oddechla.
Před námi byl nádherný les, plný košatých dubů, smrků i borovic, ale také stromů, které rostou jenom tady v Eldolasu.
Mezi stromy se krčily malé zlaté, sem tam modré kvítky a zem obestýlala hebká tráva na některých místech vysoká až k pasu.

Nic jiného nám nezbývalo, než se do zeleného háje vydat.
Hlava mi třeštila pořád, ale nedával jsem to znát, potřeboval jsem jen lepší vzduch. Bílá karma mě už dlouho štípala v nose a nedovolovala mi se pořádně nadechnout...
"To jsou mi zvláštní stromy!" dívala se Victorie do korun zlatavých stromů.
Trochu jsem se pousmál a pokračoval dál v cestě, než za mnou něco zašustilo.
Trhl jsem sebou a snažil se zaznamenat každý pohyb.
Co to bylo?
"Victorie?!" otočil jsem se na druhou stranu, ale po hnědovlasé dívce nebylo ani stopy.
"Victorie!" zakřičel jsem a rozběhl se hlouběji do lesa. Tohle mi moje nezahojené rány nedarují...
Než jsem snad stihl cokoliv udělat, něco mě silně praštilo do hlavy a hned na to se mi zatmělo před očima.