Vánoce, Svátky klidu

Online

֍֎22.12.֍֎

"Víš, co je na všech takových rádoby večírcích nejhorší?" zeptala se Nora Finna, když spolu uklidili ráno nádobí.
"Ta kocovina?" pousmál se. Starší sestra pokrčila rameny a dlouze vydechla. Co jiného mohla čekat...
"To je jedna možnost. Ale já si myslím, že mnohem, mnohem horší, je ten úklid," zhodnotila, když se ohlédla skrz halu do obýváku. Ačkoliv sami hosté moc nepořádku neudělali, dům od pohodlného prostředí měl dosti daleko. Krom běžného úklidu měla již Evelyn v plánu velký vánoční úklid, další z každoročních Davisových tradic do extrémů vyhrocených.
"Rozdělená práce bude kratší!" zavolala Grace scházející ze schodiště. "Řekl Marcus Manilius." Nemohla si odpustit jedinou poznámku, jakmile slyšela o nějakém uklízení.
"A naše malá přechytrá Grace. Ještě že jdeš!" zasmál se Finn a otočil se na mladší sestru s vlasy rozcuchanými a očima nateklýma únavou. Vzhůru byla již déle, ale stále nic nedělala se svým vzhledem. Zůstává doma, nikdo návštěvu neplánuje a je jen v kruhu rodiny. Proč by si nemohla dovolit jeden den bez makeupu a vyžehleného oblečení zvláště po večeru, jako byl ten minulý?
"A Ernest Hemingway řekl: Práce dokáže vyléčit všechno. A jak dopadl," přidala se Nora a skepticky si založila ruce na prsou.
"Kde je táta?" optala se Grace a zamračila se, když Granta nikde neviděla.
"Máma ho vyhnala ven s dětmi. Koleno bolí a on si nenechá říct, a tak mu aspoň na starosti dala prcky."
"Dobré ráno!" ozvalo se halou. Trojice svou pozornost obrátila k příchozímu Frankovi, přičemž se na něj Grace široce usmála. Co si ho minulého večera vypůjčila Meg, s ním nemluvila, nepočítaje několik lišáckých pohledů, které mu toho večera věnovala.
"Franku, názor muže: Je horší kocovina nebo úklid?" vystartoval hned energicky Finn a povytáhl obočí. Nesnášel být v menšině. Bohužel jí byl součástí již od dětství mezi svými sestrami a dokonce nyní s manželkou a dcerou. Chtělo by to syna...

"Jednoznačně úklid," vyhrkl Frank, za což si od Finna sklidil výraz, který doslova křičel slovo ZRÁDCE!

֍֎֍֎֍

Nezapomněla. Grace měla ve zvyku spojit se svou kamarádkou cestovatelkou Lilly každý rok dva dny před Vánoci a v podstatě tento zvyk již započítala mezi své tradice. Unavená po úklidu, avšak zaslouženě odměněna obědem hodným mistra kuchyně, maminky Davisové, zasedla u svého notebooku a hlasitě vydechla. Že by byla zrovna odvázaná z hovoru s Lilly, říkat nemohla, ale přeci jen chtěla svou kamarádku slyšet. Chyběla jí. Ale únava je únava.
"Grace!" vítala ji nadšeně Lilly a jako malé dítě mávala do kamery. Grace se široce usmála a dokonce I mávla.
"Ahoj, Lilly."

"Tak jak se máš?!"
"Špatně to snad ani nejde. Maminka se stará, ta dvě škvrňata jsou vcelku hodná, bráška se sestřičkou mi jdou příkladem," zazubila se Grace a upravila si vlasy s pohledem na obrazovku. Lilly protočila oči, když viděla Gracin podmračený zcela vážný pohled, jímž určitě zkoumala jen a jen svou tvář v malém obdélníčku kdesi v rohu obrazovky.
"Egoisto!" zasmála se Lilly po chvíli. Grace se od srdce zasmála a poslala leteckou pusu.
"Nejsem egoista!"
"Jak bys mohla!" smála se Lilly.
"Jak se máš?" optala se po chvíli Grace. Sic nemohla blondýnku kdesi na druhé straně Spojených států objat, chtěla si alespoň popovídat. Lilly znala celé roky a rozuměla si s ní, tak jako s hrstkou lidí.
"Žiji, má drahá. Na Vánoce jsem připravená, mám naklizeno, napečeno. George už má volno, a tak si svátků užíváme spolu," usmála se.
"Závidím ti," vydechla Grace a natáhla se pro velký hrnek čaje postaveného na nočním stolku. Lilly na ni však nechápavě vykulila oči.
"Cože? Mně? A co, probůh?" Napila se a hrnek si nechala v rukách, jednu z nich stále v obvazech.
"Máš tak klidné svátky, trávíš je s Georgem ve svém bytě..."
"Grace," oslovila ji téměř vyčítavě, "Jestli jde o to, že jsi sama... už tolikrát jsme to probíraly. Dej si čas. Teď máš kolem sebe rodinu, své blízké. Co víc chceš? Máš se dobře, na chlapa nemysli. Toho pravého prince na bílém koni se dočkáš, než řekneš..."
"Grace?" Bez zaklepání do pokoje vešel Frank s obvazy v ruce a nejistým pohledem v očích. Grace se lekla a málem se polila čajem.
"Bože, Franku!" vykřikla a spěšně odložila hrnek, načež zaslechla škodolibý smích kamarádky na druhé straně spojení. Hned ji zpražila varovným pohledem.
"Možná dřív, než stihnu dokončit větu," smála se Lilly.
"Neruším?" zeptal se Frank a posadil se na postel vedle Grace, možná až příliš neomaleně a blízko, aby jí to na chvíli vzalo dech.
"Vůbec," pokrčila rameny a zvedla jedno obočí. "Tohle je Lilly. Lilly, Frank, můj osobní pan doktor." Než stihla Lilly jakkoliv reagovat, Frank se zasmál a krátce se s ní seznámil.
"Můžu?" optal se pak Grace a přitáhl si její ruku na kolena. Doufala, že její červené tváře nevidí on ani Lilly. Druhou ruku sevřela v pěst a položila si ji do klína. 
"Mám vás rušit?" ušklíbla se Lilly.
"Pozdrav George. Já se ti ozvu později," zašklebila se na oplátku Grace a hovor ukončila.
"To jsi nemusela," pousmál se rozpustile a pomalu sundával obvaz. Všiml si jejích rozpaků, rozkošných rozpaků.
"Ona by měla hloupé a nemístné poznámky," osvětlila Grace. Stejně jen nechtěla, aby hned všechno Lilly věděla. "Popovídal sis včera?" změnila téma a zeptala se vcelku vážně.
"O, jak vtipná ty jsi!" protočil oči, "Meg je vskutku zajímavá žena. Věděla jsi, že si otevřela salón?" Jeho tón byl natolik ironicky zaujatý, až se neudržela a hlasitě se zasmála zplna hrdla. "Jsem rád, že ses včera bavila."
"Ne, promiň... A vlastně... proč se omlouvám? Nic špatného jsem neudělala," zvážněla naráz a tvář jí zkameněla. Sice se nechtěla hádat, a také doufala, že k tomu nedojde, ale touha dozvědět se o jejich vztahu víc, jí přeci jen nedala. Rozhodla se tedy riskovat a chodit na tenký led.

"Grace, nechala jsi mě sníst si, co jsem si nadrobil. A udělala jsi to opravdu skvostně," začal hlubokým soustředěným hlasem, ale nějak se neměl k pokračování.
"Ale?" dotázala se. "Franku..." Zvedl pohled k ní. "Já nevím. Jestli pro tebe cokoliv z toho nic neznamenalo, pak... Měl jsi mi to říct hned." Byla ráda, že ze sebe dokázala vysypat alespoň část svých starostí. Proč si to vůbec dělám? Kde byly ty první dny, kdy na sobě mohli oči nechat? Dle všeho nenávratně v tahu stejně jako růžové brýle. Proč se ale pak před ním pořád červenala?!
"Kdyby to vše pro mne neznamenalo nic, nedělal bych to," vyvrátil její domněnky po chvíli a skoro dotčeně se zamračil.
"Tak proč JEN přátelé?" optala se a pootevřela ústa. Sic by si vážila takového přítele, nebyla si jistá, jestli je přátelství mezi nimi zrovna to, co si přála. Naráz přišla trapná sama sobě. "Víš co, kašli na to, Franku." On se nadechl k dalším slovům, ale Grace jen odvrátila tvář. Nechtěla nic slyšet. Nechtěla se dál ztrapňovat. Dotkl se jí, jejích citů a jí došlo, že raději bude jen jeho kamarádkou, než aby se stále pokoušela posunout se dál.
"Nechtěl jsem...."
"Franku, prosím," zašeptala a přitáhla si nohy pod bradu. Bezmocně si prohlédl její zkroušenou tvář, zůstal mlčet. Beze slov jí ošetřil ruku, na stolek položil prášky od bolesti a opustil její pokoj. Jakmile se zaklaply dveře, převrátila se do polštářů a nechala pár slz stéct po tváři. Odhodlaně je však otřela.
"Nebreč, Grace Davisová, nebreč. Jsou to jen chlapi, nikoho nepotřebuješ. Nebreč kvůli chlapovi," šeptala sama sobě. Zlobila se na sebe víc, než na něj.