Vánoce, Svátky klidu

Příští rok...

֍֎9.12.֍֎  

Seděli spolu u krbu běhen odpolední siesty. Evelyn uklízela kuchyň, zatímco ostatní podřimovali v pokojích, její nejmladší dcera a Frank si povídali. Usmála se a odešla do své pracovny co nejtišeji.
"Já jsem vlastně nikdy nechtěla sedět v kanceláři," zamyslela se Grace, po Frankově otázce, co vlastně dělá. "Přičichla jsem asi ke všemu, od servírky, knihovnici, chvíli jsem doučovala, pak jsem se pokoušela porozumět psychologii... Nic z toho jsem ale nedělala na sto procent." Mluvilo se jí o tom těžce, vždy se chtěla totiž zařadit do nějakého kolektivu, pracovat, měla na čase se někde usadit, najít si vhodného partnera pro život, začít přemýšlet o rodině. Stále ale nedosáhla toho stádia, aby se konečně rozhodla pro konec svých zmatených cest a započala s rodinným životem. Nemohla říci, že by ho nechtěla nebo že by se bála, ale ani si nemohla přiznat opak.
"Slyšel jsem, že hodně cestuješ," podotkl Frank, aby ji popohnal k dalším slovům. Několikrát pokývala hlavou, načež se podívala na něj a nadechla se, jakoby popostrkovala sama sebe.
"Jde o to, že má kamarádka Lilly pracuje pro jednu humanitární organizaci, cestuje po světě, pomáhá lidem a přebývá na různých místech různou dobu. Občas si tam sežene i práci, nějakou nezávaznou výpomoc v kuchyních, hotelech a podobně. No a asi před pěti lety mě oslovila s tím, že by byla ráda, kdybych ji doprovázela. Stejně tak požádala i pár dalších přátel. Včetně ní a jejího přítele nás je pět. Často společně vyjíždíme." Jemně stočila koutky úst do vrchu a poškrábala se na čelisti, načež si rukou prohrábla vlasy.
"A naposledy, jak jsem slyšel, jsi byla ve Rwandě," dodal. Přikývla. "A nebojíš se? Přeci jen navštěvovat takové země je vcelku nebezpečné." Bylo-li by na něm, pečlivě by si vybíral a rozmýšlel by, jestli vyjet někam na Blízký východ nebo se držet umírněné Evropy.
"Ovšem že jsem se bála. A hlavně máma s tátou... Bože, moje první cesta do Afriky byla provázená tolika přednáškami od nich, že je ani nespočítám. Máma psala maily, sháněla satelitní telefon..." Zhruba se svěřila s matčinými manévry před jejím odjezdem, nespočtu rad, které obdržela, a spoustě domluv.

"Mám-li být upřímný, asi bych vyváděl stejně. Přeci jen nechat svého blízkého odjet tak daleko, navíc do vcelku rozohněných částí Země... Dobře bych si to promýšlel," přitakal Frank, za což si od Grace vysloužil úšklebek, který však hned na to nahrazovala vážným výrazem.
"Jo, máš pravdu, ale... Nechci říkat, že nebezpečí vyhledávám, naopak, ale když jsem poprvé viděla desetileté děti se samopaly v rukách, kolem cest vykopané miny, malé holky s těhotenskými bříšky... Když jsem viděla děvčátko, jež mělo v krvi těžkou infekci kvůli obřízce provedené někde na kameni rezavou starou žiletkou... začneš přemýšlet, co se to děje. Proč chce tomu zabránit tak málo, proč jsou ostatní raději slepí. A přitom bys řekl, že proti takovým činům bojuje spousta, ale je nás pořád málo. Ti lidé jsou tak bezradní, chtěli by moc zlepšit svou životní úroveň, dopřát dětem školy, základní vzdělání alespoň, ale hordy jich o svůj cíl ani nezavadí. Asi právě proto chci cestovat a alespoň na pár týdnů pomoci takovým," řekla, zatímco rozmrzelým a jaksi zklamaným pohledem probodávala své prsty zapletené do sebe. Frank nakrčil čelo a sám nevěřil tomu, jakou starost a upřímnost vložila do svého hlasu. Skoro si vyčítal, že sedí na sedačce, na nohou má pohodlné papuče, v rukách třímaje hrnek prvotřídního čaje a přitom si myslí, že mu svět podráží nohy v jednom kuse.
"To je pravda," dostal ze sebe po chvíli. Za dalších pár sekund se na něj otočila a smutně se pousmála.
"Obraťme list," navrhla. "Co ty? Jak jsi přišel na to, že chceš být patologem?" pousmála se.
"Na to nepřijdeš, napíše ti to osud," usmál se a upil čaje. "Víš, nikdy bych si nedokázal představit, že bych takovou práci mohl zvládat. Zase jsem se vždy chtěl věnovat doktořině a svým způsobem také pomáhat, ale během několika týdnů jsem se rozhodl pro patologii. Během praxí v nemocnicích jsme navštěvovali různé fakulty a setkávali jsme se s nespočty nemocných lidí a u mnoha z nich si doktoři nevěděli rady. Tehdy mi došlo, že bych nesnesl přihlížet tomu, jak mi pod rukama umírá člověk. Mít ale na stole mrtvého, je pro mne jednodušší... Omlouvám se, že takto mluvím, ale chovám největší úctu ke všem, které musím ošetřit. Nebylo to pro mě jednoduché, ale zvykl jsem si." Frank nakonec dlouze vydechl a semkl rty do nehybné linky. "Bylo to těžké." Nějak si nemohl pomoci, ale povídat si s ní bylo jednodušší, než čekal. Krátce se podíval do její tváře. Vycítila jeho pohled, a tak se na něj neuváženě otočila, chvíli si hleděli do očí. Pak se odvrátili a začali znovu konverzaci, tentokrát s lehčím tématem.

֍֎֍֎֍

"Grace, měla by ses usadit. Krom toho, že vyjíždíš skoro každý měsíc někam do tahu, neustále se stěhuješ po Státech. Najdi si byt, trvalou práci, začne nový rok a ty co? Zas nám odjedeš někam do Asie?" zeptala se Evelyn a téměř vyčítavě se mračila na svou dceru, která se svraštěným obočím pozorovala hedvábnou pěnu na hladině své kávy.
"Mami, já... chci ještě nějakou chvíli cestovat, nechci se vázat," řekla, ačkoliv si nebyla příliš jistá, jestli říká tak úplně pravdu. Možná jí jen nechtěla věřit.
"Zlatíčko, vysokou máš za sebou už... druhým rokem, nemáš pořádnou práci, domov, kam by ses vracela, přítele. Já v tvém věku..."
"Jsem již vychovávala Noru," přerušila ji frustrovaně Grace a ještě více se zamračila. "Já vím, ale... Věř mi, že pokud bych našla někoho, kdo by za to stál, vybodla bych se na cesty a usadila bych se. Bohužel jsem ho ještě nepotkala, ale jakmile ho najdu, budeš první, která to bude vědět." S tímto také zvedla svůj pohled k matčiným očím a jemně se pousmála, jen aby skončila další z výlevů rad a domluv. Neměla náladu poslouchat, jak chaotický a nepořádný její život je.
"Já to myslím dobře," nedala se Evelyn a natáhla se pro Gracinu ruku, kterou pevně stiskla a mateřsky ji pohladila po tváři.
"Já vím, mami," usmála se ještě víc, díky čemuž matčina tvář zahořela a úsměv jí široce oplatila. Ještě pevněji sevřela její ruku.

"No, zlatíčko, a o čem sis povídala s Frankem odpoledne?" Grace svěsila ramena a odolala připlácnutí dlaně k obličeji. Evelyniny tváře zčervenaly s nadějí na nápadníka její dcery, Franka by jí schvalovala a brala by takového zetě všemi deseti, ne-li dvaceti.
"Jen tak o životě," pokrčila nenuceně rameny. Když však Evelyn podezíravě přimhouřila oči, dodala: "S Frankem si rozumím, nic víc." A opět zauvažovala nad pravdivostí svých slov. "Znám ho sotva týden."
"Pamatuješ, když jsem ti vyprávěla, jak jsem setkala s tvým otcem?" Než stihla jakkoliv odpovědět, pokračovala Evelyn zasněně. "Jo můj první den na nové škole, noví lidé, nové prostředí a má noční můra. Bylo-li by v té učebně jiné volné místo, asi bys nebyla na světě, drahoušku. Stačil nám jediný pohled, abychom se spolu začali vybavovat. Jediný úsměv a šli jsme spolu do kina. Jediné objetí, abychom poznali, že bez sebe nepřežijeme. Jediný polibek, abychom věděli, že jednou spolu založíme rodinu. A to mi bylo teprve dvacet..."
"Mami, znám každý detail tvého příkladného života s tátou," pousmála se Grace, jen aby svou maminku zastavila.
"Samozřejmě," odfrkla poněkud sklesle Evelyn otrávená z toho, jak ji dcera utnula ve svém vyprávění.
"Ale mami!" našpulila se smíchem rty a pevně ji objala. "Vždyť já ti závidím!" Evelyn jí objetí opětovala a přičichla ke Graciným vlasům vonícím po levanduli, načež se v mysli vrátila ke chvílím, kdy si ještě jako dítě odřela kolena tolikrát, že už skoro ani neplakala. Jak jí musela slibovat lízátko, jen aby si oblékla sukni a zahodila kalhoty. Málokdy se jí Grace podařilo přesvědčit.
"Zlatíčko, však jednou budeš šťastná a spokojená," zašeptala jí do vlasů, "Jen doufám, že brzy."