IS IT ONLY LIFE

31.Část

..políbil mě..
Byl to jen lehlý polibek. Žádná spolupráce z mé strany nepřišla a bylo jasné že Jerremy to ani jinak nečekal.

„Na tohle zapomeneme." řekl šeptem a já přikývla. Na rtech se mi vytvořil úsměv a já pomalu odcházela ze hřbitova. Otevřela jsem branku a nechala ji otevřenou, kdyby si to samotářství Jerr roznyslel. Do slova jsem mu nechala otevřená zadní vrátka.
Nasedla jsem do auta a ještě chvilku počkala. Do navigace zadala adresu domu. „Dům Jenifer nebo...?" usmála jsem se.
„První možnost je správně." nastartovala jsem a vyjela od hřbitova. Ještě jsem se na malou vteřinu koukla do zpětného zrcátka. U hřbitova stále stálo Jerremyho auto.

Když jsem se konečně dostala na dálnici uvědomila jsem si, že mám hlad. Snažila jsem se ho potlačit vytrvalým klepáním prstů do volantu auta, zarývání nehtů a mačkání nepomohlo. Nemohla jsem ani vystoupit, vydýchat se. Jela jsem dál a sledovala auto přede mnou. Snažilo se předjet náklaďák. Neustále kličkoval tam a zase na zpět. Byla jsem z toho nervózní a nesvá. Během pár okamžiků se zdálo že řidič stříbrného Superbu přestane předjíždět náklaďák a rozmyslel si to. Ale ne na dlouho. Superb vyjel do druhého pruhu a ozvala se rána. Tříštění skla, skřípění brzd, hlasy. Instinktivně jsem zavřela oči a dupla na brzdu. Doufala, že nezpůsobým další nehodu. Až když bylo relativně ticho otevřela jsem oči. Vystoupila jsem z auta a prohlížela si co se stalo. Nikdo jiný nevystoupil. Stříbrný superb byl obrácený na střeše. Druhé osobní auto stálo o kus dál. Bylo tak "zmuchlané" že jsem nerozeznala co za značku to je. Nekontrolovatelně jsem se rozeběhla k autu. Sáhla jsem po klice, doufajíc že je otevřu dveře. Šlo to z těžka ale dveře povolily. Naskytl se mi pohled na ženu. Byla celá od krve. Airbag vystřelil-celý zakrvácený, vypuštěný. Opatrně jsem ji chytla za pas. Aniž bych se podívala na její zranění vytáhla jsem ji z auta. Položila ji na silnici a..
Bojovala jsem sama se sebou. Všude byla krev. Krev. O to jediné mi šlo.
Někdo mi zaklepal na rameno. Vzpamatovala jsem se. Otočila jsem se a předemnou stál muž. Kolem čtyřicítky.

„Pomůžu jí. Jsem doktor." probral mě z myšlenek. Vstala jsem ze země a doběhla k druhému autu.
Bylo vzhůru nohama. Dokázala bych ho převrátit ale bylo tu moc lidí. Tolik, že nikdo z nich nevystoupil z auta aby pomohl. Naklonila jsem se pod auto, tak abych viděla dovnitř okýnkem. Bylo z části vysklené. Za volantem seděl muž, poraněné čelo mu krvácelo ale dýchal. Vysklila jsem zbytek okna a otevřela si dveře. Vytáhla jsem muže z auta a položila ho kousek od auta. Nemohla jsem dýchat. Vlezla jsem zpět do auta. Něco mě tam táhlo. Podívala jsem se na zadní sedačky a ihned se mi zastavil dech. Seděla tam malá asi šestiletá holčička. Nedýchala.
Jediné na co jsem myslela bylo ji zachránit.
Odepla jsem pás a opatrně ji vyndala ze sedačky. Vyndala jsem ji z auta a dala ji -zdřejmě- k otci.
Na nebi se objevila helikoptéra. Pár lidí si situaci fotilo a natáčelo na mobil. Z bezpečné vzdálenosti. Nevěděla jsem jestli někdo zavolal záchranku. Já nevěděla co dělat. Mohla jsem je zachránit ale..nikdy jsem to nedělala a bylo tu tolik lidí. Povzdechla jsem si. Podívala jsem se na ženu kterou jsem vytáhla z auta jako první. Muž ji držel za pas. Seděla vedle něj. Zdřejmě byla v pořádku. Na to, jak nabourané auto měla.
Uslyšela jsem sanitku. Oddechla jsem si.
Pohled jsem přesunula zpět na holčičku a muže. Sklonila jsem se k holčiče a sáhla ji na krk. Puls měla velmi pomalý. Bylo mi jasné že umírala.
Vzala jsem si do náruče a otočila se zády od aut. Nakousla si zápěstí a přiložila ho k dívence. Po pár vteřinách jsem ucítila v očích slzy. V mých očích. Nehýbala se.
Pronikavý zvuk sanitky utichl. Zastavila u prvního auta a jeden zdravotník ošetřoval ženu.

„Notak. Zlatíčko. Prober se." šeptala jsem.
„Jsi silná."

Dívence se zatřepaly řasy a lehce otevřela oči. Nadechla se.
Ucukla jsem rukou ale stále ji držela v náruči. Přes slzy jsem se usmála.
Holčička se ke mě přitiskla. Třásla se.

„Jsi v bezpečí." uklidňovala jsem ji.
„Neboj."

Jeden ze zdravotníků doběhl ke mě a vzal si holčičku do náruče. Další vyběhl ze sanitky a šel ošetřit muže.
Žena seděla v sanitce a mluvila se zdravotníky. Byla v pořádku.
Klečela jsem opodál aut a muže. Ztrácela jsem se ve vlastních myšlenkách. Vyrušil mě pánský hlas.

„Je vám něco?" nereagovala jsem.
„Slečno?" -nic- na tváři jsem ucítila štiplavé pálení. Dal mi facku.
Zabralo to.

„Jsem v pohodě." odpověděla jsem.

„Pojďte, dám vám něco na uklidnění."
Muž mě zvedl ze země a až teď jsem si všimla že má na sobě záchranářskou vestu. Další muž ve stejném úboru oživoval muže kterého jsem vytáhla z auta.
Dovedl mě k sanitce. Podal mi vodu a já se napila. Nebyla jsem schopná slova.
Přijela druhá sanitka. Odvezla ženu a muže. Holčička byla v sanitce u které jsem seděla.

„To vy jste je vytáhla z aut?" zeptal se záchranář a desinfekcí mi myl ruce. Kontroloval mi i oči a břicho. Píchnul mi něco na uklidnění.

Kývla jsem. „Jo. Jak jsou na tom?"

„Žena a ta holčička budou v pořádku."

„A co ten muž?"

„Nevypadá to s ním dobře. Ta holčička na sobě měla tolik krve ale je jen v šoku. Asi nad ní stál anděl strážnej."

Usmála jsem se. „Asi."

„No a jak se cítíte vy?" zeptal se zdravotník a měřil mi puls. „Nic se vám nestalo?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jsem v pořádku."

„Budete slavná." záchranář ukázal na helikoptéru. „Kdyby místo natáčení pomohli zachraňovat životy bylo by to prospěšnější."

„Řeknu jim to až jim budu podávat rozhovor." zasmála jsem se a trochu zakašlala.

„Opravdu jste v pořádku?"

„Jo." jen si potřebuju odpočinout.

„To doporučuju. Tady máte telefoní číslo." podal mi kartičku. „Kdyby něco volejte."

„Budu chtít vědět jak jsou na tom."

Muž si povzdechl. „Ne vždy můžete zachránit všechny."

Sklopila jsem oči. „To chápu."

„Máte kam jít?"
Následovala pauza.

„Jistě že má." ozvalo se za mnou.

Tak koho to tam máme? Jerr? Damon? Page? Jenn?