IS IT ONLY LIFE

18.Část

„..Vůbec.."

„Nemusíš to dělat."

„Já vím." vzala jsem za kliku a vstoupila do pokoje. Ještě než jsem stačila zavřít, Jerremy dal nohu do dvěří. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Víš jak na to?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu.

„Jo." řekla jsem rozhodně. „Nechápu jak to, že to vim. Něco jako..."

„Instinkt." doplnil mě Jerremy a usmál se. „Až bude hotovo dej vědět. Do tý doby nevycházej z pokoje."

„Dobře." hlesla jsem a zhluboka se nadechla.

Sedla jsem si na židli vedle postele kde spal poměrně mladej klučina. Chvilku jsem přemejšlela jestli je upír to co chci být. Tohle je až moc komplikovaný.

„Nepřemejšlej nad tim." řekl ten kluk a usmál se.

Lekla jsem se a rychle vyskočila ze židle. „Ty, ty..."

„Hele, umírám v strašnejch bolestech. Pro mě bude tohle vysvobození..." zkouknul si mě od hlavy k patě. „...pro tebe taky. Radši si sedni. Nevypadáš dobře."

Sedla jsem si a dala hlavu do dlaní. „Nezvládnu to."

„Ale jo. Vlastně musíš. Počítám s tim."

Bylo mi uplně jasný že ho Jerr ovlivnil. Ale byl fakt, že ikdyž to byl mladej kluk, nevypadal dobře. Vim že jsem se na nic ptát neměla ale nedalo mi to.

„Ammm, proč tu jsi?"

„Špatný srdce."

„Aha." kývla jsem. „Nejde to vyléčit?"

„Ne." zasmál se a zakašlal. „Hele, nechci na tebe tlačit ale bylo by mi milejší aby jsi udělala co máš a šla."

Zvedla jsem se ze židle. „Je mi to líto Patricku."
Řekla jsem s úsměvem ikdyž mě štípaly v očích slzy. Patrick jen kývnul a naklonil hlavu na stranu tak aby vyniknul jeho krk.

Cítila jsem jak mu v žilách koluje krev. Jak se mu zvedl tep když jsem se k němu přiblížila. I to, jak rychle mu bilo srdce. Přiblížila jsem se ústy k jeho krku. Čím dál tím víc jsem cítila jak moc se chci zakousnout do jeho krku a vysát z něj všechnu krev.
Ne!
Říkala jsem si v duchu ale tělo chtělo něco jiného.
Už jsem byla u jeho krku tak blízko že jsem se ho dotýkala nosem. Chvilku mě bolely zuby a pak jsem na nich ucítila krev. To, jak teče na polštář a jak je Patrick slabší a slabší. Nevnímala jsem to, jak se z počátku škubal. Bylo mi to vlastně jedno. Chtěla jsem jen jedno. Krev.
Slastí jsem zavírala oči a užívala si to dokud Patrickovo tělo nebylo úplně bezvládné.

Urovnala jsem si košili a bílím rukávem si utřela ústa. Až teď jsem se cítila v pohodě. Jinak ale přesto tak mocně, silně, odvážně. Usmála jsem se a podívala se na sebe do zrcadla. V malinkém nemocničním zrcadle stála sebevědomá dívka. Ústa měla stále trochu zakrvácená a stejně tak se na nich našel i arogantní úsměv.
Úsměv který jsem neznala. Úsměv nového já.
Vyšla jsem z pokoje kde seděl Jerremy. Zajiskřily mu oči když mě uviděl. Obejmul mě a prohlížel jsi mě.

„Co se děje?" řekla jsem pobaveně a vytrhla se z Jerremyho sevření svalnatých paží.

„Zeptáš se jen co se děje?" odpověděl. Na můj vkus, až moc hbytě.

„Mám pocit že je vedle někdo, kdo by potřeboval jinou péči než tu nemocniční. Spíš by potřeboval pohřebáky." zašeptala jsem a podívala se na Jerremyho který vypadal překvapeně.

„Z mrtvých si srandu neděláme Kristin. Jsme upíři ale nejsme monstra."

„Fajn." pohodila jsem vlasy. „Nebylo by dobrý aby tam ten kluk zůstal, zařídíš to ty nebo já?"

„Všechno je dohodnutý. Jsi v pohodě? Necejtíš se....jinak?" zeptal se a trošku se přikrčil, jako by hledal někoho za mnou.

Otočila jsem se aby jsem zjistila kam to Jerr kouká ale nic jsem neviděla.
Zamávala jsem mu před obličejem dlaněmi.

„Hey? Já jsem v pohodě ale ty asi ne."

„Ne, dobrý, jen se mi zdá že jsi malinko jiná."

„Jasně že jsem jiná! Jsem upír Jerremy!" vyjela jsem na něj a založila si ruce na prsou.

„Jo. To vidim."

Falesně jsem se usmála a sedla si. „Víš Jerremy, kdyby ti to nedošlo, čekám na to až se toho těla zbavíš a budeme se moct jet podívat za Jennou."

„Jediný štěstí je, že se takhle arogantně budeš chovat jenom dneska. Je to způsobený změnou osobnosti. Zejtra už to budeš zase ty."

„Na definici mojí osoby se tě nikdo neptal, Jerremy."

„Bože." řekl a uraženě se usmál. „Dnešek s tebou vydržim."

Usmála jsem se. „Jerremy?"

„Ano?"

„Ten kluk pořád čeká." řekla jsem uštěpačně a Jerremy se konečně dostal k tomu aby s Patrickem něco udělal.
Mezi tím co byl Jerremy v pokoji jsem se rozhodla vyzkoušet co novýho umim.

Rozběhla jsem se po chodbě a během vteřiny jsem byla na druhé straně. Oddechla jsem si.

„Tak to by šlo." řekla jsem a zahlídla po chodbě jít doktorku. Doběhla jsem k ní a poprvé jsem se snažila někoho ovlivnit.
Pozdravily jsme se a já si jemně natočila tak, aby jsme na sebe viděly. Podívala jsem se jí z příma do očí a pevným hlasem jsem na ní mluvila.

„Dovedete mě ke krevní bance. Hned jakmile to uděláte, zapomenete že jste tam pustila nepovolanou osobu a půjdete si po své práci."

Chvilku se na mě vystrašeně dívala a pak se jemně usmála.

„Pojďte slečno, dovedu vás do krevní banky." prohodila příjemným tónem hlasu. „Následujte mě."

Usmála jsem a šla za ní. To by šlo.

·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·

„Snažte se být potichu. Sice mám do banky přístup jen já a kolega ale neupoutávejte pozornost."

„Snažíte se mě snad upozorňovat?" zeptala jsem se nepříjemným tónem hlasu. „Mám pocit že by jste měla jít. Mám všechno co potřebuju."

„Jistě že ne slečno. Omlouvám se." s těmito slovy doktorka odešla a já se soustředila jedině na to co jsem chtěla. Krev.
Došla jsem k prvnímu mrazicímu boxu a vyndala balíček z krví.

„AB Rh.positivní. No, to se hodí." otevřela jsem pytlík a obsah ve vteřině zpracovala.

„To by stačilo." řekl pevným hlasem Jerremy a zatarasil mi cestu k boxu.

„Á, návštěva. Patrick už je pod drnem?"

„Kristin, co to tu k sakru vyvádíš?" řekl nepříjemně.

„Nic co by nebylo normalní pro upíra."

Jerremy si povzdychl. „Dneska jsi už skončila. Jasné?"

Zasmála jsem se. „Právě na opak. Teprve jsem začala."