IS IT ONLY LIFE

14.Část

„...budeme muset přistoupit k jinýmu řešení."

„Jak k jinýmu řešení?" řekla jsem vyděšeně. „Musim všechno opakovat dvakrát skara!?"

„Nebudem předbíhat. Nebude nutný to řešit. Jenifer to kouzlo skoro má. Takže zatim lež a pak za tebou Jenn pošlu."

Kývla jsem. „Page by se měla nějak dostat domů. Nechci aby tu byla kdyby..no..se něco stalo."

„Co třeba?"

„Umřela bych? Například?"

„Pšššt. Neumřeš. A už o tom nechci slyšet."

„Fajn. Ale Page..."

„Page odvezu domů ale až budeš v pořádku."

„Vyhodí ji ze školy. Teda mě taky ale jí na tom aspoň záleží."

„Tobě na škole nezáleží?" Damon se ušklíbl a pak se usmál.

„Záleží mi na jinejch věcech."

„Třeba?"

„Třeba na Page."

Damon kývnul.
„No a záleží ti ještě na někom?"

„No jasně. Třeba na Jenn." zasmála jsem se. „Vim co chceš slyšet. A ano. Záleží mi na tobě."

Damon se usmál a políbil mě. „Teď už si lehnem. Až Jenn bude mít to kouzlo určitě nám dá vědět."

„Jo. Jasně." Jen aby ho našla rychle. Pomyslela jsem si a pak spolu s Damonem usnula.

V noci jsem se pořád budila. Nemohla jsem spát. V hlavě 1000 myšlenek o tom do čeho jsem se to dostala a proč jsem do toho zatáhla Page.
Moje tělo mi nevycházelo zrovna dvakrát vstříc. Zimnice se střídala s nepochopitelnou horkostí v mém těle. Několikrát se mi i zavřely oči sami od sebe. Ale ne kvůli únavě. Byla jsem hodně slabá a trochu dezorientovaná-kvůli horečce.
V domě panovalo hrobové ticho. Damon pravidelně oddechoval a zdálo se že tvrdě spí.
Opatrně jsem vstala a setřela si pot z čela. Hodila jsem přes sebe malou deku a vyšla jsem z pokoje, přes obývák až ke dveřím. Na chvilku jsem se zastavila abych viděla zase jednou a ne dvakrát a rozhodně ne rozmazaně.
Otevřela jsem vchodové dveře a pocítila jsem ostrý mráz na holých nohou. Ne že by to pomohlo. Pořád mi bylo šílené horko. Bosa jsem sešla ze dvou schůdků až na sníh. Chvíli jsem stála bez mrknutího oka a dívala se na bíle zářící měsíc. Na to že byla noc bylo krásně vidět a sníh se třpitil díky mrazu. Teplo z chodidel pomalu ustupovalo do sněhu a po pár minutách i krásně chladil. Klekla jsem si do sněhu a pořád se dívala na měsíc. Tak moc mi bylo horko že mi pulsovala krev až v uších a tváře jsem měla tak moc horké že by na nich roztál i kus ledu.
Po tváři mi stekla slza. A další, další až jsem se úplně rozbrečela.

„Nádhera že?" uslyšela jsem mužský hlas.
Otočila jsem se a rychle si setřela slzy.

„Co tu děláš Jerremy?"

Zasmál se a klekl si vedle mě. Měl na sobě kalhoty a kabát. „Mám stejnou otázku."

„Jenže já nejsem oblečená jako že chci někam odejít." usmála jsem se a odvrátila od něj pohled zase zpět na noční oblohu.

„Ne to nejsi. Spíš nejsi oblečená vůbec." Jerremy si začal svlékat kabát.

„Jen mi prosim nedávej ten kabát. Kdyby mi byla zima, nebudu tu sedět ve sněhu."
Jerremy mi sáhl na ruce a pak na tvář. Opět si nandal kabát a ve světle měsíce mu byly víc vidět lícní kosti.