IS IT ONLY LIFE

27.Část

„..protože.." pokračoval.

„Protože proč?" štěkla jsem a chytla ho za ruku. „Proč?!" zařvala jsem.

„Už jsi to udělala!"

„Ne!"

Jerremy se usmál a odstrčil mě. „Ale ano. Udělala."

Zavrtěla jsem hlavou. Ano. Dávalo by to smysl. V tom autě se ve mně něco zlomilo. Necítila jsem lítost ale jen vztek.
„Jak?"

„Je to jednoduchý. Proměna-lítost-hlad-lítost-výčitky-hlad a bum! Vypnutí lidskosti. Sbohem výčitkám svědomí!" zasmál se.

„Idiote! Můžeš za to ty!"

„Tak pozor." Jerremy mě chytl za ramena. „Můžu tě ovlivnit kecama, nečim tě nasrat ale lidskost musíš vypnou sama."

„Jak se vrátí?"

„Nahodíš jí jen ty. Když nebudeš chtít ty sama, nikdo s tebou nehne ani kdyby chtěl a že bude chtít...Damon použije všechno. Ale to nebudeme řešit."

Sundala jsem mu ruce z mých ramen.
„Mám pocit že jsem stejná."

„Jo. Jasně. Stejná." zasmál se. „Až tak stejná že si zabila holku a hodila ji do kufru Damonova auta."

Usmála jsem se. „Měla jsem hlad. Nic..."

„Nic víc. Jo, to už jsem slyšel. Teď pojedem na jídlo."

Nadzvedla jsem obočí. „Na jídlo?"

„Jasně. Tohle.." ukázal na holku v kufru „..ti nemohlo stačit."

Usmála jsem se. „Taky že nestačilo."

„Pojedu první. Drž se zamnou."

Kývla jsem, zavřela kufr a nasedla do auta. Počkala jsem až Jerremy nastartoval a pak jsem vyrazila za ním.

-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-

„Zapomeň." rozesmála jsem se. „To nejde."

„Je sexy. K nakousnutí." odpoveděl Jerremy. Podívala jsem se z okna kavárny kde jsme seděli a zamyslela jsem se.

„Fajn! Jdu na to."

Jerremy se zasmál a mávnul na číšníka.
Ten přišel a mile se na mě usmál.

„Přejete si slečno?"

„Ano." ukazováčkem jsem mu ukázala aby šel blíž. Když už se ke mně naklonil podívala jsem se mu do očí a natáčela si vlasy na prst.
„Sejdeme se za 10 minut před záchody. Buď přesný nerada čekám." podívala jsem se na Jerremyho. „Jo! Vem s sebou i tu blondýnku za kasou. Aby nebyl kamarád pozadu."

Číšník se usmála a odešel k pokladně. Mluvil s blondýnkou a pak šel pro objednávky. Podívala jsem se na Jerremyho.

„Spokojenej?" zeptala jsem se a až teď jsem si přestala hrát s vlasy.

„Nebudu spokojenej dokud mi ta holka nebude ležet u nohou. Mrtvá."

Zasmála jsem se a dopila kávu.
Po deseti minutách jsem se zvedla a Jerr mě následoval. Došli jsme k záchodům a já zamkla dveře kterými jsme přišli. Slyšela jsem hlasy jak toho kluka tak u blondýny.
Popošli jsme a Jerremy už za krk držel tu holku.

„Jak se jsmenuješ maličká?"

Dívka se s vytřeštěnýma očima podívala na mě a pak na toho sexy číšníka. Ten stál bez jediného mrknutí oka vedle mě.

„Laura." Pokusila se o úsměv. Bylo jí to k ničemu. Jerremy si ji otočil k sobě a hned jak ji ovlivnil zakousl se jí do krku.
Na chvilku přestal a změřil si mě pohledem.

„Na co čekáš?"

„Na nic." odpověděla jsem. Vzala jsem kluka za ramena a ovlivnila ho.
„Nekřič. Nehýbej se." rozkazy ze mě padaly jako bych neměla žádnej jinej plán než ho jen surově zabít.
Zakousla jsem se do jeho krku, naklonila se ještě víc k němu a užívala si to. Bylo to surové. Vzala jsem ho za ruku a odlepila se od jeho krku. Přesunula jsem se na jeho rty a líbala ho. Přejela jsem druhou polovinu krku a zakousla se tam.
Uslyšela jsem ránu. Koutkem oka jsem uviděla ležet Lauru na zemi. Usmála jsem se a hned v zápětí se k zemi sesunula i má oběť.

„Dobrá práce. Jen jsi se nechala trochu unést."

Kývla jsem. „Ne. Ne dost." Překročila jsem Lauřino tělo a dotýkala se Jerremyho články prstů.

„Co to děláš?"

„Nechávám se unést."

Jerremy mě chytil za zadek a přirazil mě ke zdi. Líbal mě na krku, tvářích, rtech.
Zmáčkl mi stehno a chytil mi obě ruce které přidržoval u zdi. Měl sílu ale ne takovou jako já.
Během vteřiny se role otočili. Já ho držela u zdi a líbala ho. Na chvíli jsem se odtrhla a podívala se na dvě těla ležící na zemi.

„Nemůžou tu zůstat."

Jerremy si odfrkl. „Proč by tu nemohli zůstat?"

„Zanechává to stopy." odpověděla jsem stroze a odtáhla se od naj.

„Peč na stopy. Nikdo to nezjistí."
Jerremy si mě přitáhl k sobě a políbil mě. „Je to jedno."

Záporně jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Nebudu za sebou nechávat stopy."

„Sakra Kristin!" zařval až jsem se lekla. Couvla jsem o krok v zad a zadívala se na Jerremyho.

„Já je tu nenechám. Jasný!?"

„Tak je hodíme k tý holce do kufru. Je tu zadní východ. Takže je vyneseme zadem a neupoutáme pozornost."

„Kdo zaplatí?" zeptala jsem se a hned jsem se za to chtěla nakopat do zadku.

„Kdo zaplatí!? Kristin! Proboha! Jsi upír bez lidskoti!"

Omluvně jsem se na Jerremyho podívala a vzala kluka ze země.

Venku jsem počkala dokud Jerremy nepřijel k zadnímu vchodu. Přistavil auto, otevřel kufr a hodil do něj obě těla.

„To neni Damonovo auto. Myslela jsem že je dáme k sobě."

„To je jedno. Stejně je spálíme."

„Cože?" vyjela jsem.

„Co jsi si myslela? Že zavolám jejich rodinám a pozvu je pohřeb?" Jerremy zavřel kufr a nasedl do auta. „Vážně?"

„Ne, ale, mají rodiny, možná.."

„Žádné možná Kristin. Zbavíme se těl a tím to končí. Počkám na tebe na parkovišti."

Kývla jsem a Jerr odjel. Musela jsem se podívat na svoje ruce. Byly od krve. Vrátils jsem se zadním vchodem a zašla na záchody. Podívala se do zrcadla. Ústa jsem měla krvavá víc jak ruce. Krev jsem měla i ve vlasech a na oblečení. Vlasy jsem si dala do gumičky a víc neřešila.
Došla jsem na parkoviště k Damonovu autu kde na mě čekal Jerr.

„Kde si sakra byla tak dlouho?"

„Nemohla jsem jít tak...špinavá."

Jerremy se zasmál a nasedl do svého auta.
„Bože. Musim tě naučit že když to neni tvoje krev nemusíš to řešit."

„Budu si to pamatovat. Neboj." řekla jsem sarkasticky a nasedla do auta. Nastartovala jsem a hned motor vypnula když jsem uviděla známou osobu ve zpětném zrcátku. Zrychlil se mi tep a špatně se mi dýchalo.

„To snad neni pravda."

Otázka za 100 bodů. Koho Kristin viděla?
Ps: Klidně se nechám inspirovat vašimi nápady :)