IS IT ONLY LIFE

16.Část

„...je to přesně tak, jak jsem potřeboval.."

„A tim chceš naznačit co?" zařval Damon a dal Jerremymu pěstí. Jerremy se chytl za nos který mu krvácel a zasmál se.

„Damone!" zavolala jsem. Jerr se znovu zasmál ale to Damona ještě víc naštvalo a přidal mu ještě pár ran.

„Stačí! Dost! Neubližuješ jen Jerremymu ale i Jenifer! Vzpomínáš!?" stoupla jsem si mezi ně.
„Co!? Ubalíš teď jednu mě?!" zeptala jsem se když Damon znovu napřáhl ruku se zaťatou pěstí směrem ke mě.
„Sakra! Vzpamatuj se!" křikla jsem a Damon se konečně začal uklidňovat. Otočila jsem se k Jerremymu.
„Teď mluv. Než ti ublížim ještě já."

„Jsi dsrná co? Teď když máš za sebou Damona, ale v noci, to jsi byla jiná, tak povolná."

Damon si mě otočil k sobě a probodával mě pohledem. „Povolná? Co to mele Kristin?"

„Ale, slečinka se nepochlubila? Víš Damone, já a Kristin jsme spojenci. Od včerejší noci."

Vražedně jsem se podívala na Jerremyho.
„Drž hubu Jerremy. Překrucuješ to. Nic se nestalo Damone." řekla jsem a otočila se s nadějí že se Damon už uklidnil. Jenže ten tam nebyl.
„Super tak teď si myslí že ty a já...že jsme..."

„Že jsme co?" zeptal se Jerremy a popošel ke mě. Na tváři se mu vytvořil pyšný a arogantní úsměv.

„Že jsme spojenci." řekla jsem stroze.

„Ty nechceš? Neláká tě bejt na druhý straně?"

„Bože ne! Nechci bejt na žádný straně! Damona miluju a ty na tom nic nezměníš."

„Jsi si tak jistá Kristin. Jsi tak krásně naštvaná."

„Jsi nechutnej Jerremy."

„A ty jsi zase tak nehorázně sexy."

Znechuceně jsem se na Jerremyho podívala. Naklonila jsem hlavu na stranu a zvedla obočí. Povzdechla jsem si.
„Ukaž." vytáhla jsem z bundy papírovej kapesníček a opatrně Jerremymu otřela zakrvácený nos. „Nemáš to zlomený?"

„Myslim že ne." odpověděl a usmál se. Já jsem od něj poodešla a až teď jsem si všimla jemně zasněžené červené skvrny na zemi vedle chaty.

„Kristin?" řekl Jerremy a položil mi ruku na rameno.
Vždy chodili tak potichu. Jak Damon tak i Jerr.
„Za Page se omlouvám. Je to milá holka. Nechtěl jsem nikomu ublížit."

Ironicky jsem se zasmála. „Děláš si srandu že jo?"
Po tváři mi stekla slza. „Až budeš se mnou chtít mluvit vážně tak víš kde mě najdeš. Do tý doby mi nechoď na oči." vysmekla jsem se mu a odcházela pomalu k autu. Doufala jsem že cestu už znám a že v autě bude čekat Damon.

„Nezajímá tě co ti je?" zavolal na mě Jerremy.

Neotočila jsem se a šla jsem čím dál tím rychleji. „Jak jsem řekla.." zavolala jsem na zpět. „..najdi mě až si ze všeho nebudeš dělat srandu."
Jerremy se objevil přímo přede mnou a vzal mou hlavu do dlaní. Díval se mi do očí tak vřele,že jsem se jeho dotyku nebránila ani jsem neuhla pohledem.

„Kristin, nikdy bych ti neublížil kdybych věděl, že se budeš tak trápit. Neublížil bych nikomu. To mi věř. Jen, musím mít pojistku, že se neobrátíš proti mě až budeš silná."

„Jak silná?"

„Kriss včera v noci. Ty...no..."

„Co no?!" zařvala jsem a strhla Jerremyho dlaně z mého obličeje pryč. Najednou mi to vadilo.

„...umřela jsi." Jerr hlasitě polknul a já ustoupila o pár kroků vzad.

„Jak?" zeptala jsem se šepotem.

„Byla jsi promrzlá na kost. Necítila jsi to. Necítila jsi nic. Povídali jsme si a pak jsi na schodech před dveřmi upadla a byla jsi v bezvědomí. Tak, tak jsem ti dal svou krev jako pojistku kdyby jsi umřela. Vzal jsem tě na pár hodin do chaty a když jsi se probrala, odvezl jsem tě zpět do domu. Položil tě vedle Damona a zbytek už znáš."

„Ne. Ne. Já, umřela ale ty jsi mi předtim dal krev. Co to teda znamená?"

„To znamená, že jsi umřela s upíří krví v těle." rozklepala jsem se strachem. Jerremy mě pevně stisknul v náručí. „Jsi jeden z nás."

„Jsem upír?" zeptala jsem se opatrně.

Jerremy si jen povzdech a mě bylo jasné že ano. Jsem upír.

„Cítíš se jinak?" zeptal se a stále mě objímal. Nenásilně jsem se od něj odtrhla.
Setřela si slzy a usmála se.

„Cítím se úplně normálně. To je nejhorší, protože já ani nevim že jsem vůbec umřela, já, musim to říct Damonovi."

„Jo. To by jsi měla." Jerremy se usmál. Jsi silná. Ty to zvládneš. Jsi taky moc chytrá, nikdo ti nic nemusí vysvětlovat."

„Omyl. Všechno mi vysvětlíš. Vysvětlíte- ty, Damon i Jenifer ale teď chci domů."

„Jo. Damon na tebe určitě čeká v autě. Jeď s ním. Já se za váma dostanu co nejdřív."

Když jsem k autu celá udýchaná došla zmocnil se mě vztek. Damon slíbil že mě už NIKDY nenechá samotnou. Co teď udělal? Nechal mě s Jerremym uprostřed lesa. Zklamal mě. Ne proto že bych se snad bála ale protože porušil slib. Slib který pro mě znamenal víc než cokoli. Otevřela jsem dveře a uviděla Damona jak je opřený o volant. Nastoupila jsem do auta a hlasitě bouchla dveřmi. Damon zvedl hlavu a přísně se na mě podíval.

„Co!?" zeptala jsem se a snažila se být klidná tak, aby na mě nebylo poznat že jsem naštvaná. Což mi nešlo. Vařila se ve mě krev zkostí.

„Trvalo ti to."

„Jo. Měli jsme co probrat."

„Slyšel jsem vás.."

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla obočí. „Jak?"

„Upíří sluch. Nebyli jste tak daleko abych vás neslyšel víš?"

„Tak hlavně že jsi byl v pohodě tady a počkal jsi na mě. Jsi vážně gentleman."

„Kriss, prosim. Nesnaž se bejt velká holka."

„Nechal jsi mě samotnou a..."

„Nebyl jsi sama." zaprotestoval Damon a díval se z okýnka.

„Narážíš na Jerremyho? Ten se aspoň stará. Zachránil mě víš? Umřela bych. Na vždycky. Ani by jsi to nevěděl. Byla by to jenom tvoje vina.." vydechla jsem a byla opravdu naštvaná. Rozdýchávala jsem se. Věděla jsem že moje slova Damona ranily.

„Máš zesílené emoce. Vím že to tak nemyslíš."

„A víš co vim zase já?! Že to myslim přesně tak jak to řikám."

„Ještě pořád nemáš vyhráno."

„Jak to myslíš?!"

„Aby jsi se se stala upírem musíš zabít člověka."