IS IT ONLY LIFE

25.Část

„...bylo lehké ho zabít Kristin? Odpověz!"

Za celou dobu jsem se Damonovi nepodívala ani jednou do očí. Až doteď.
Došla jsem k němu a podívala jsem se na něj. Otevřela jsem ústa a jediné co znich vyšlo byly pocity které mi ještě zbyly.

„Ten okamžik si budu pamatovat navždy. To, jak jsem to nechtěla udělat ale něco mě tlačilo vpřed. Brečela jsem ale taky jsem věděla že když to neudělám umřu. Za každou cenu jsem chtěla být s tebou. I za cenu že obětuju svůj dosavadní život."

„Neodpověděla jsi mi na otázku."

Vrhla jsem na Damona znuděný pohled a on pochopil že se k jádru věci dostanu.

„Prvních pár sekund jsem chtěla přestat ale pak se ve mě něco zlomilo. Líbilo se mi to. Přitahovalo mě to. Takže jestli se ptáš na to, jestli to bylo snadné, tak ano, po pár vteřinách."

Damon mě chytl za ramena a posmutněl.
„Hlad můžeš utišit ale to z tebe nědělá silnou osobnost. Osobnost z tebe dělá to, když hladu nedáš šanci. Nikdy."

„Jako ty? Nedal jsi mu šanci aby tě dostal?" schodila jsem jeho ruce z mých ramen a ustoupila jsem o krok vzad.

„Nebavíme se o mě."

„Tak mi tu nepřednášej jak skvělej jsi. Mimo to, v té nemocnici jsem se zachovala jako ty."

„Jak?" Damon vypadal překvapeně.

„Sobecky. Vybrala jsem si sebe. Žiju na úkor smrti někoho jiného." zasmála jsem se. „Poznáváš se v tom? Hmm? Pověz."

„Jsem sobeckej. Bez sobeckosti nepřežiješ."

„Proč je tu teda ještě Jenifer, Page..?"

„Ani Jenifer není tak svatá jak vypadá. Tak nezištně pomáhá, nic za to nechce... Nepřipomíná ti někdy Jerremyho? Mě jo. Přece jenom jsou to sourozenci. Zeptala jsi se někdy co se mezi nimi stalo?"

Nadechla jsem se. Neměla jsem slova na odpověď a tak jsem jen zavrtěla hlavou.

„Tak se zkus zeptat. Třeba zjistíš něco co jsi nevěděla."

„Třeba pravdu?" řekla jsem a Damon přikývl.
„Víš, někdy svoje přátele chráníme před pravdou aby je neranila. Znáš to vůbec?" zeptala jsem se.

„Mám city jasný?!"

„Asi jsem zapomněla." řekla jsem ironicky a přistoupila k Damonovi tak, že jsem se ho skoro dotýkala nosem. „Připomeň mi to."
Pomalu jsem dýchala a cítila jak ve mě roste vzrušení a napětí když mi Damon přejel rukou po stehnu. Začala jsem ho líbat a zavzdychala jsem mu na rtech. Damon si mě vyhodil a držel mě za zadek. Já si obmotala nohy kolem něj a dál jsme se líbali.
Damon i semnou vyšel ze dveří sklepa a každý po svých jsme došli do obýváku. Damon mě svalil na gauč a přes hlavu mi přetáhl tílko. Mezitím jsem se líbali a já mu rezepla kalhoty. Sundal si tričko a usmál se. Zrovna když jsem se dostala nad něj a začala ho líbat na rty a na krk Damon přestal spolupracovat. Sundal ruce z mého zadku a jemně mě odstrčil.

„Co se děje?" zeptala jsem se a netrpělivě čekala na odpověď. Když dlouho nic neříkal zeptala jsem se ho znovu. „Damone, co se děje? Stalo se něco?"

Damon přikývl. Sedl si a tím mě donutil sednout si vedle něj.

„Obleč se." poručil a sám si zaplnul kalhoty a oblíkl tričko.

Pamalu jsem si nandala tílko a sedla si vedle něj na pohovku. „Co je?"

„Hele, vím, že tam někde uvnitř je ta Kristin kterou jsem poznal a zamiloval se do ní. A já ji najdu. Za každou cenu, ale do té doby by jsme si měli dát pauzu."

„Co jsi to řekl?" zeptala jsem se ostrým tónem hlasu.

„Že...že by jsme si měli dát pauzu." odpověděl zdráhavě.

„Ne. Tohle ne. Něco o tom hledání."

„Že v tobě najdu tu starou Kristin za každou cenu."

Zakývala jsem hlavou a zvedla se z gauče.
„Tak do toho. Hledej."
Se vztyčenou hlavou jsem došla do podkroví. Mlčky jsem došla k Jenifer a Page.

„Copak se stalo?" zeptala se Page s knihou na klíně. „Vypadáš naštvaně."

„Nic se nestalo." odpověděla jsem suše. „Máš pro mě ten denní prsten Jenifer?"

Jenn kývla, zvedla se ze země a z krabičky na stole vyndala malý prsten se žlutým kamínkem. Podala mi ho a usmála se.

„Snad ti bude. Ten kámen je..."

„Jo nádherný." odpověděla jsem stroze a sešla ze schodů dolů. Nemusela jsem ani holky vidět ale cítila jsem jejich oči upřené na mě.
Dole jsem si vzala bundu a nazouvala si boty.

„Kam jako jdeš?" zeptal se Damon a vzal mi z ruky bundu.

„Nestarej se."

„Kam sakra jdeš!? Odpověz mi!"

Zvedla jsem hlavu od zavazování bot a napřímila se. Podívala jsem se na Damona a ten o krok ustoupil ode mě.

„Aby bylo jasno.." začala jsem a vyrvala mu mojí bundu z ruky. „..teď už se o mě starat nemusíš. Zvládnu to sama."
Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Trochu jsem se zatřásla zimou a vyšla ven do tmy.

„Kristin!" zařval Damon ale já ho neposlouchala.
Šla jsem dál po cestě a ruce jsem měla v kapsách. Zašmátrala jsem v kapse a ucítila klíčky od auta. Prohlídla jsem si rukávy bundy a zjistila, že mám Pageinu bundu a naneštěstí Damonovi klíčky od auta. Odemkla jsem ho a nasedla. Nastartovala jsem.
„Notak. Omluv se mi." řekla jsem potichu. Doufala jsem že Damon příjde. Pomalu jsem napočítala do pěti a pak jsem se s pocitem porážky rozjela od domu.
Zatopila jsem si v autě a sundala si za jízdy bundu. V rukou jsem měla pevně sevřený volant a nespouštěla jsem oči ze silnice. Po chvilce jsem viděla rozmazaně, párkrát jsem zamrkala abych odehnala slzy ale nepodařilo se mi to. Během chvilinky se mi po tvářích kutálela jdedna slza za druhou.

„Neplač. Nestojí ti za to." řekla jsem si pro sebe, pro útěchu ale nepomohlo to. Rozbrečela jsem se ještě víc. Zastavila jsem u krajnice a chvilku pozorovala dění venku. Svítalo.
Jela jsem tak dlouho že jsem ani nevnímala jak dlouho a kam jedu. Promnula jsem si uplakané oči.

„Nejsem bez tebe ani den a už mi chybíš Damone."

Ticho v autě zaplnily vzlyky a pláč. „Buď silná. Kristin. Rodiče by to chtěli."
Pláč byl čím dál tím pravidelnější. Nevěděla jsem kam jet.

„Jerremy." napadlo mě.

Tak pojďte do mě!
Překvapilo vás že je Kristin taková?
Proč asi?