IS IT ONLY LIFE

6.Část

„...musim ti něco říct."

Zvedla jsem hlavu, zapnula si mikinu a do ruky si vzala bundu která byla hezky navoněná. Doufám že voňavkou holky která je živá.
„Jsem ráda že se svěřujem ale nemohlo by to počkat až najdem Page?"

„Ne...teda...řeknu ti to po cestě." usmál se a šel si pro bundu. Odechla jsem si. Pevně jsem doufala že neví jak moc se o Page bojim a jak velkou dělám hrdinku.

„Vyrazíme?" usmál se a chytl mě za ruku. Vypadli jsme ven z chaty. Od včera trochu ubylo sněhu což znamenalo lepší a míň obtížnou chůzi sněhem. Damon mlčel a zamyšleně se díval pod nohy.

„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se a pevně stiskla jeho ruku.
Zvedl havu a zastavil se. Tím pádem i já.
„Co je?" zeptala jsem se a díval se mu do očí.

„Promiň."

Usmála jsem se. „Nemáš důvod se omlouvat Damone."

„Ale jo. Nedával jsem na tebe pozor. Zklamal jsem tě."

„Ale notak." pohladila jsem ho po tváři. „Zachránil jsi mi život. Sice nevim jak ale jsem tady. Nezklamal jsi mě. Každou minutu mi ukazuješ jak moc dokážeš bejt nesobeckej. Já se omlouvám tobě."

„Už nejsem sobec?" zasmál se a přitáhl si mě k sobě.

„Ne. Nikdy jsi nebyl."

„V autě jo."

„Hrála jsem si na drsňačku." šťouchla jsem ho loktem do břicha. Zasmál se a políbil mě. Já jeho taky. Měkce se mi přisál na rty a vášnivě mě líbal. Přestal a ještě mi dal pusu na čelo.

„Neni ti zima?" zeptal se starostlivě ale cukaly mu koutky.

„Není. Děkuju za optání. Ale něco mi dlužíš." zakřenila jsem se.

„Zachránil jsem ti život co cheš víc?" nadzvedl jedno obočí, podíval se na nebe a s úsměvem vykročil. Šibalskej úsměv.

„Notak. Damone."

„Fajn, ale slib mi že neutečeš."

„Od někoho kdo mi zachránil život?"

„Od někoho kdo životy bere."

Zarazila jsem se. Straší mě? Ach...
„Slibuju že neuteču..."

„A že nebudeš vyvádět."

„Slibuju že neuteču a nebudu vyvádět jasný? Mluv."

„Fajn. Jak chceš. Ale varoval jsem tě."

Usmála jsem se. Nádech,výdech, nádech a výdech. Do toho Damone mluv. Jsem v klidu, připravená na všechno.

„Připravená?"

Zasmála jsem se. „Jako nikdy."

„Nejsem ten, za koho se vydávám."

Nádech, výdech. „Máš falešný jméno, občanku, kamarády? Jsi drogovej deeler? Všechno je ok. Dokážu s tebou žít." snažila jsem se odlehčit situaci.

Zasmál se. „Kristin, snažim se ti říct důležitou věc sakra. Děláš mi to těžký."

„Sorry. Pokračuj." Musel poznat že nejsem v pohodě.

„Vážně se mi to neřiká lehce. Všechno co jsem ti řekl je lež. Paradoxně mě neznáš a asi ani nepoznáš. Nejspíš- určitě ztratíš zájem a budeš se mi vyhýbat. Nějakou dobu se budeš ukrývat doma a ani nechci myslet na to jak se budeš klepat až ti řeknu co jsem...Kriss, vážně..."

„Pšššt.." zastavili jsme. Přiložila jsem mu ukazováček na ústa a tím naznačila že budu mluvit já.
„Damone, ať už jsi kdokoli, s jakoukoli minulostí a identitou- což mi podle tvýho vyprávění sedí na sériovýho vraha- tak mi to je jedno. Cejtim se s tebou v bezpečí jako s nikým jiným. Zachránil jsi mi život. Pomáháš mi najít kamarádku. Chráníš mě. Jsi to co jsem v celém životě hledala. Je mi úplně jedno co teď řekneš že jsi. Pro mě jsi muž snů, hrdina a chlap do kterýho jsem se zamilovala za strašně krátkou dobu." vydechla jsem a políbila ho. Damon stál na místě. Chvilku měl kamenný výraz a pak se jeho ústa zkroutila do úsměvu. Políbil mě.

„Zamilovala jsi se do mě?" odhrnul mi pramen vlasů z tváře.

„Nemůžu říct jo."

„Proč?"

„Protože ty mě nemiluješ." sklopila jsem zrak a sledovala jsem Damonovi boty.

„Jsi pořád tak nedostupná." zasmál se. „Nebo si na nedostupnou jen hraješ."

Políbila jsem ho. „Miluješ mě?" podívala jsem se na něj. Klepala jsem se.

„Zeptáš se až ti řeknu kdo jsem." z jeho obličeje se vytratil úsměv. V očích mu přestalo fungovat všechno to kouzlo. „Jsem..." zarazil se. „Jsem..."

Usmála jsem se. „Nemáš co ztratit Damone."

„Ztratim toho na kom mi záleží. A tebe ztratit nechci."

„Něco jsem slíbila. Dodržim to."

„Fajn. Jsem,jsem...jsem upír." Damon si zkousnul spodní ret a pevně mě držel za ruce. Do hlavy mi neproudila krev. Musela jsem být bíla jak...přirovnání jako upír neni vhodný. Ok jak stěna. Třásla jsem se po celém těle. Bez slova jsem pustila Damonovy ruce.

„Dáš mi chvíli čas?" zeptala jsem se. Damon evidentně nečekal takovou reakci a jen kývnul hlavou.
Otočila jsem se zády k němu. Usmála jsem se. Rozdýchávala jsem informace. Všechno mi zapadalo do sebe. Rychlé reflexy, intuice, zranění, válka, Jerremy...
Otočila jsem se zpět na něj.

„Miluješ mě?"

Usmál se. „Miluju tě."

„Tak neni co řešit." zasmála jsem se. Podala jsem mu ruce, chytl mě a usmál se. Zajiskřilo mu v očích. „Jdem."
Oba jsme vykročili a ruku v ruce jsme šli lesem. Snad ví kam jdem.

„Ty, Kriss." promluvil po chvilce.

„Jop?"

„Nebojíš se?"

„Čeho?" dělala jsem blbou.

„No, tvoje reakce na moje oznámení je dost..řekněme- nevšední."

„Kolik holek se tě už zeptalo jestli je miluješ?"

„Žádná. Žádná není jako ty. Vlastně ty co se zeptaly tak no musel jsem je pak ovlivnil. To znamená že si nic nepamatujou. Pohoda."

Zasmála jsem se. „Moc podrobností. Teprve pobírám to že jsi...no že nejsi člověk."

„Jsi tak klidná. Mám potřebu se ti svěřovat."

„A já se s tebou cejtim v bezpečí."

Damon prudce zastavil. „Pšššt." přitáhl si mě k němu. „Nemluv. Myslim že nás někdo sleduje." pošeptal mi do ucha. „Kdo?" zeptala jsem se potichu.

„Neni třeba na to odpovídat nemyslíš Damone?" Jerremy stál opřený o strom. Vedle něj stála úplně vyklepaná Page.

„Asi hledáte ji že?"

Jerremy ukázal na Page a ta se rozeběhla ke mě. Objala jsem ji a setřela ji slzy. Klepala se čím dál tim víc. Měla jsem zabořenou hlavu do Pageiny bundy. Slyšela jsem Damona jak říkal: „Jerremy. Žádný blbosti. Jasný." Jak na to s klidem Jerremy odpovídá...

„Neztratil si Kristin, tak Kristin ztratí to co hledala." zasmál se. Uslyšela jsem výstřel. Page mi ztěžkla v obětí. Zalapala po dechu a sesunula se k zemi.

„Page ne!"