IS IT ONLY LIFE

26.Část

„...Jerremy." napadlo mě.

Vyjela jsem zpět na silnici a zatnula jsem zuby. Vztek který jsem cítila před domem se přesunul v lítost, slzy, bezmoc a lítost se zpět přeunula na vztek. Bělaly mi klouby od toho, jak moc jsem svírala v rukou volant. Povolila jsem stisk a zadívala se na silnici. Uvnitř mě se něco zlomilo a já přestala přemýšlet. Bylo mi jedno co jsem udělala, nebo co ještě udělám. Byla jsem svobodná.
Nevim proč mě napadl Jerremy. Vlastně mi to bylo jedno. Jela bych i do pekla a svým způsobem je Jerremy takové stělesnění pekla.
Po pár hodinách cesty jsem zastavila u benzínky. V autě jsem našla peníze a doplnila benzín v autě. Vešla jsem do obchodu, zaplatila jsem a byla na odchodu, ale někdo mě chytil za rameno.

„Slečno.." řekl ženský hlas a já se otočila.
„..neviděly jsme se my dvě někde?"

Zamyslela jsem se. Prohlídla jsem si dívku které mohlo být méně jak 25. Záporně jsem zavrtěla hlavou a chtěla jsem odejít.

„Určitě. Musely jsme se vidět."

Donutila jsem se k úsměvu. „Jsem si jistá že jste si mě s někým spletla."

„Ne." byla neodbytná. „Jsem si naprosto jistá. Nejste..Kristin? Popis by seděl."

„Co jsi to řekla?" zvýšila jsem hlas. Přestalo se mi to líbit.

„Kristin Morganová. Hnědé oči, dlouhé vlasy, štíhlá postava. Jo. Sedí to."

„Odkud mě znáš?" zeptala jsem se příkře a popošla jsem k ní blíž. Když bylo moc dlouho ticho zopakovala jsem otázku. „Odkud mě znáš sakra!?"

„Já tě tak docela neznám."

„Co to meleš!?"

„Já tě neznám ale někdo jinej jo."

„Mluv." dívka mlčela. Podívala jsem se jí do očí.
„Řekla jsem mluv. Hned. Jestli neodpovíš ublížím ti."

Dívka na sucho polkla. „Ví o tobě. Ví že jsi odjela."

„Kdo?" chytila jsem ji za ruku a drtila jí klouby. Zapištěla bolestí a pokrčila nohy.
„Kdo to ví?!"

„Nemůžu to říct!"

„V tom případě..." prudce jsem ji škubla rukou. Slyšela jsem zakřupat pár kostí. Chytla se za ruku a klekla si na zem. Po tváři ji tekly slzy. Vzlyklala a srdceryvný pláč se ozýval celým obchodem.
„Už to říct můžeš?" -ticho- „Ou, asi ne.." chytla jsem ji za druhou ruku.

„Ne! Prosím! Už ne!" musela jsem uznat že jsem měla velkou sílu.

Pustila jsem ji ruku a klekla si k ní. „Povídej."

„Jerremy Patinson."

Zatajil se mi dech. „No podívejme se, na konec to nebylo tak těžký. Proč by ale chtěl abych to zjistila hmm?"

Dívka zavrtěla hlavou a sklopila pohled k zemi.

„Je mi jasný že to nevíš." zasmála jsem se. „Nezdá se ti že je tu nepořádek?"

Dívka se podívala kolem sebe a pak na mě. Opět zavrťela záporně hlavou a držela se za zlomenou ruku.

Znovu jsem se zasmála. „Nemyslím nepořádek v obchodě hlupáčku. Myslím tebe. Takhle se mi tu válet nemůžeš." řekla jsem a sebrala ji ze země. „Je mi tě líto srdíčko ale bude to bolet." řekla jsem a falešně se usmála.

Dívka se na mě s vytřeštěnýma očima koukala a pak se rozeběhla ke dveřím. Vyběhla ven a zastavila se před "mým" kufrem auta.
Během pár sekund jsem ji chytila a držela ji za ramena.

„Nekřič." poručila jsem ji.

Vytáhla jsem tesáky a zakousla se do jejího krku. Nevydala ani hlásek. Neškubala se sebou. Jen si mě držela trochu od těla. Ale nebylo ji to nic platné. Když mi její tělo přestalo klást odpor a bylo nezvládné otevřela jsem kufr a hodila ji tam.

„Ušetřila jsi mi práci víš? Snídaně a i úklid po ní. Vše v jednom. Nádhera."

Otřela jsem si ústa rukávem bundy a sedla za volant.

„Tak do pekla." řekla jsem a nastartovala auto.

Po pár hodinách jízdy mi znovu vyhládlo a já začala být unavená. Jela jsem po dálnici a cestou míjela tisíce aut, náklaďáků a dodávek. V každém řidič.
Co takhle zastavit a jednoho si dát k obědu?
Moc nápadný.
Dát si všechny?
Ne, to nebude nápadný. Zasmála jsem se a podívala se do zpětného zrcátka a pohled vrátila zpět na silnici. Zachvilku jsem akci zopakovala. Tlačilo se na mě černé auto Range Rover. Okna byla zatmavená do černa takže jsem nemohla rozpoznat řidiče. Zrychlila jsem, auto taky zrychlilo. To samé udělal neznámý řidič když jsem zpomalila nebo uhnula do jiného pruhu.

„Co se to děje sakra."

Sjela jsem z dálnice a odhodlala se s autem zastavit u kraje cesty. Široko daleko nebylo nic. Buď statečná.
Vylezla jsem z auta a proti mě zastavilo auto. Uviděla jsem boty a pak i tvář neznámého.

„Jerremy."

„Ahoj krásko. Zmizela jsi bez rozloučení."

Nadechla jsem se a přišla k Jerremymu blíž. „Přesně tak. Nepovedlo se ti to."

Jerremy se zasmál a byl ode mě jen kousek.
„Kdepak. Vyšlo to, tak jak jsem chtěl. Vidím že jedeš sama." ukázal na auto. „Ale je to Damonovo auto že?"

Kývla jsem. „S Damonem..."

„Já vím. Máte pauzu." ušklíbl se. „Co ruka?"

„V pohodě. Přežila jsem to jak vidíš."

„Máš hlad?"

Na sucho jsem polkla. „Ne."

„Nelži. Vím že máš v kufru něco co připomíná ztrátu kontroly."

„Myslíš tohle?" otevřela jsem kufr a Jerremy se díval na dívku.

„Pěkné. Ztratila jsi lidskost?" zasmál se.

„Ne."

„Tak ji ztratíš teď." řekl a já se mu nenuceně podívala do očí.
„Budeš ještě silnější. Nebude tě svazovat hlad, kontrola ani strach. Všichni se budou bát tebe."

„Neudělám to. Nevypnu svojí lidskost." zavrťela jsem záporně hlavou.

„Ani za cenu, že se pomstíš Damonovi? Nebo mě? Za všechno co jsme ti udělali?"

Zakývlala jsem hlavou. Neodpověděla jsem a podívala se na mrtvou dívku v kufru.

„Přemýšlej. Tak jako tak jsi kontrolu ztratila několikrát. Co ten kluk kterého si zabila? Co tahle holka? Má rodinu? Přítele? Nad ničím takovým nebudeš muset přemýšlet. Nebude ti to líto. Žádné výčitky svědomí. Nic. Budeš si jen užívat."

„Nevypnu svojí lidskost. To, co jsi mi vyjmenoval je mi jedno už dávno."

„Co jsi řekla? Dávno? Jak dávno?"

„Něco se ve mě zlomilo. Je mi jedno co se stalo, co se stane, co jsem udělala nebo udělám. Nezáleží mi na nikom. Mám jen hlad. To je všechno."

Jerremy se zasmál. „Nemusíš vypnou lidskost.."

Zavrtěla jsem hlavou. Neubránila jsem se úšklebku.

„..protože.." pokračoval.