IS IT ONLY LIFE

19.Část

„...právě naopak. Teprve jsem začala."

Prudkým pohybem ruky jsem Jerremyho odstrčila od boxu a sáhla si pro další pytlíček s krví.

Jerremy mi ho vyrval z ruky a káravým pohledem si mě prohlížel. „Kristin. Rychlá přemněna tě může změnit víc než si myslíš. Počínaje tvim chováním který je dost..." Jerremy hledal vhodný slova
„...komplikovaný. Nauč se hlad ovládat. Čím dřív tím líp."

„Nemám hlad. Vlastně moje chování je stejný ale jako člověk jsem to nedávala na jevo. Tečka." vzala jsem si zpět to co mi vzal a otevřela jsem pytlíček. Hráli jsme hru "kdo dřív přijde ten dřív mele". Pomalými pohyby jsem jeho obsah vypila a usmála se. „Mám chuť a to je rozdíl."

„Tak chuť jo...?" řekl Jerremy a přiblížil se ke mě. „...a máš chuť jen na krev nebo i na něco jinýho? No? Prozraď."

Zvedla se ve mě dávka adrenalinu a vzrušení zároveň. Podívala jsem se na Jerremyho který se mě dotýkal konečky prstů a setřel mi krev z koutku úst.

„Chceš toho víc než si myslíš Kristin. Nechceš krev. Chceš mě."

„Nějak moc si věříš." řekla jsem ale klepal se mi hlas vzrušením. Nerada jsem přiznávala že má pravdu. Ale byla jsem mimo sebe, možná i mimo realitu a normální uvažování.

„Nemusim si věřit. Vidim to. Už jsi dávno zapomněla na Damona. Je ti ukradenej tak jako ty jemu."

Poslední věta mi zněla v hlavě a proudila mi celým tělem, kde se rozlévala v zlost.
„Damon mě miluje." řekla jsem a snažila se udržet pevný pohled do Jerremyho očí. Uhnula jsem pohledem a trochu se od něj odtáhla.

„A ty tomu věříš? Odvezl tě domů a beze slova odjel. Ani neprotestoval. Hádáte se. Vlastně se neznáte. Nechce tě mít u sebe. Jsi mu lhostejná Kristin."

„Lžeš! Miluje mě!" zařvala jsem a začaly mě štípat slzy v očích.

„A co ty? Miluješ ho?" zeptal se Jerremy a naklonil hlavu na stranu. „Nebo jsi našla slabost pro někoho jiného?"

Zamyslela jsem se. Cítila jsem vůči Jerremymu vášeň, jisté oddání a zavázání ale i zlost a trochu strach. K Damonovi cítím něco co jsem do teď neznala. Jsem mu oddaná ale jinak než Jerremymu. Jsem mu zavázaná. Jsem na něj naštvaná, ubližuje mi když se o mě nestará nebo starost hází na všechny okolo. Několikrát mě za krátkou dobu zklamal ale i přes to v něm vidím to, co v žádném jiném.
Usmála jsem se. Po tváři mi stekla slza.

„Miluju ho. To že jsem upírka nemění moje city k Damonovi." byla jsem pyšná na svou odpověď a znovu jsem se usmála.

„Budeš skvělá upírka." prohodil Jerremy a pustil můj pas.

Zvedla jsem tázavě obočí. Co to sem plete?
Jerremy si všiml mého pohledu a usmál se.

„Kristin. Jsem na tebe pyšnej."

„To jako proč?"

„Ukázala jsi že se umíš ovládat svoje city a tvoje kontrola nad hladem je větší než jsem si myslel. Jsi to zase ty."

Po tvářích mi stekly další slzy. Rychle jsem je setřela hřbetem ruky a rychlým mrkáním jsem pláč zahnala.
„Upřímně Jerremy. Nejsem to já. Už nikdy to nebudu já a je mi to líto. Ale už nebudu dělat to co chtějí ostatní. Jestli budu chtít odejít-odejdu. Jestli budu chtít krev-vezmu si ji. A jestli mi někdo bude stát v cestě vyřeším to po mém. Po mém novém já."

Jerremy ustoupil o krok v zad. „Měl jsem pocit že jsi našla svojí kontrolu."

„Kontoroluju se až až Jerre. A zrovna mi moje kontrolka naznačuje že mám hlad."
Nasadila jsem arogantní úsměv.

„Kontrola nebude tvoje přednost."

„Ale jdi Jerremy. Nemysli si že budu ta hodná holka jako dřív. Říkal jsi že budu silná. A na mou obranu... Vedu si dobře na to že jsem upírka..." podívala jsem se na hodinky.
Ztratili jsem těma kecama dlouhou dobu. „Nicméně jsem upírka 58 minut a...29 sekund."

„Musíš se naučit ovládat a kontrolovat se."

„Mám pocit že jsi mě nepochopil. Já se nemám v plánu kontrolovat a ovládat. Jestli to nechápeš tak to to budu asi muset vysvětlit jinak."

„Tak na to zapomeň kotě. Tady nevelíš ty ale já. Nechtěl jsem to zmiňovat ale venku svítí sluníčko."

„A co jako?" řekla jsem povýšeně a pomalu jsem pila další pytlík s krví.

„Pokud vyjdeš na slunce shoříš." Jerremy se zasmál. „Což znamená že nemáš kam utéct z čehož vyplývá že udělám něco co jsem udělat nechtěl ale celkem mě štveš a potřebuju tě umlčet."

Trochu jsem sebou škubla a hodila prázdný pytlík na zem. Popošla jsem k Jerremymu v domění že mi neublíží. Jenže ten se ke mě přiblížil a rychlým pohybem mě chytl za krk.

„Chvilku si pospíš." uslyšela jsem Jerremyho smích a pak už jen ticho.

-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·-·

Probudila jsem se se strašnou bolestí hlavy a krku. Promnula jsem si ho a až poté jsem otevřela oči. Ležela jsem na zemi. Všude kolem bylo šero. Jen na konci místnosti dopadaly na podlahu slabé paprsky světla.
Namáhavě jsem se zvedla a s bolestí ve tváři se vydala až k paprskům. Ještě stále svítilo slunce. Opatrně jsem zvedla ruku a nastavila ji na světlo.
Hned jak se slunce setkalo s rukou spálilo mi ji. Couvla jsem zpět do tmy a ruka se ihned zahojila. Zaúpěla jsem bolestí a na krátko si sedla zpět na zem. Motala se mi hlava a byla jsem trochu dezorientovaná.

„Jak se vede?" zeptal se znamý hlas který patřtil Jerremymu a vycházel ze tmy.

„Na to že jsi mi zlomil vaz se mám celkem dobře. Díky za starost."

„Ale jdi. Snad se nezlobíš že jsem tě na pár hodin zneškodnil. Byla jsi na můj vkus až moc rozjetá."

„Přiznej Jerremy, že si se bál." zasmála jsem se. „Chci za Damonem."

„Nekňourej. Nebaví mě tě poslouchat."

„Co se ti stalo?" zeptala jsem se a stoupla jsi na nohy. „Rozuměli jsme si."

„Chovám se k tobě tak jako ty ke mě. Nic víc v tom není."

„Nic si ke mě necítil?" řekla jsem a doufala že odpoví cítil ale otázce se obratně vyhnul.

„Nejsi nic jinýho než jen prostředek k získání informací. Až budu mít co potřebuju budeš zbytečná."