Porsche behind Ferrari

|59.|

Luke's pow:

Ředitel vysoké školy Managementu vzdychl ihned poté, co postarší sekretářka otevřela dveře vedoucí do jeho ředitelny a se slovy, označující nás jako první průšviháře navštěvující jako první jeho ředitelnu za tento zcela nový školní rok, jsme nastejno s tím debilem loudavými kroky zamířili před ředitelský stůl, s účelem jít si sednout na židle.

,,Vítám vás v mé ředitelně, milí žáci." napil se ze skleničky s čistou vodou. Měl jsem chuť se ho drze zeptat, zda by nenalil i mě. ,,Tak co jste vy dva mladíci vyvedli?" hlavou kývl na židle, umístěné před jeho obrovským - spíše dlouhým - stolem. Měl vystavěnou svojí vlastní cedulku se jménem - takže zde pán se jmenuje Drayton.

Posadil jsem se a koutkem oka viděl, jak si Bradley ještě ani nesedl a hned spustil s ukazováčkem namířeným na mě; ,,Tento tady se do mě navážil a pak se na mě zničehonic vrhl a začal mě mlátit." jak malé děcko na základní škole.

Sice říkal pravdu - a každý svědek, který viděl naší hádku a poté i rvačku od samého začátku by to mohl potvrdit -, avšak já jsem si musel stát za svým, tvrdohlavě odvětit a tím se tedy vystavit nebezpečnému lhaní: ,,To není vůbec pravda! Přesně to, co říkal, udělal on mě, ne já jemu!"

Ředitel na nás přimhouřil zkoumavě oči a Bradley zas na mě znechuceně. Jsem to ale hnusný člověk, za chvilku taky se špinavým svědomím - budu ho zpytovat.

Ředitel se opřel zády o zřejmě pohodlný protáčecí židli a dal si ruce na opěrky. ,,Máte štěstí, že školní rok teprve začal a že toto je první den." monotónní hlas, jenž se dal čekat od takového starého pána s postem 'Ředitel' nechyběl. ,,Mažte ven. Ať už se ale nic takového neopakuje, nestrpím takové žáky na mé škole!" rozkázal a hodil hlavou ke dveřím. Hlavně že se nám ani nepředstavil a nebyli jsme ani přivítáni. ,,Napříště by se mohlo stát, že by jste byli vyhozeni, hoši."

Emily's pow:

Nemůžu tomu uvěřit. Prostě nemůžu. Jednou se člověk nad prací snaží pilně ze sebe vydat maximum a druhý jen nad tou prací mávne lenivě rukou s tím, že to za něj přece jen odflákne někdo jiný; a kdo má větší blízkost k naplnění štěstí a úspěchu? Samozřejmě ten druhý a ne vy.

Dívala jsem se zhrouceně na módní časopis, jenž ležel na zemi díky mému dalekému odmrštění z ruky. Zadržovala jsem vzduch v mých plicích až do té doby, než jsem si byla jistá, že víc toho nevydržím a za chvíli omdlím.

Je to moje matka, to ano, ale i tak mě štve, že 'její' práci - kterou jsem jí skoro celou odpracovala já - vytiskli do časopisu Vogue s tím, že to bude nejlepší letní kolekce za tento rok. Ani jedno ubohé zatelefonování s jejím vděčným díky, které by opravdu bohatě stačilo. Nic.

Z mého hrdla se začali vydávat prapodivné zvuky, zřejmě napodobenina zlostného medvědího bručení. Znělo to jako skřípání židlí. ,,Kurva, já se na to vyseru!" zařvala jsem mezi pláčem a roztřesenýma rukama si vjela frustrovaně do svých hnědých vlasů. Nezvládám to.

Cítila jsem se, jako kdybych byla uzavřená v malé - hnusné tmavé - škatulce, jenž se každou vteřinou zmenšovala; ale to ještě nebylo všechno. Každou vteřinou se ta bolest zvětšovala a já se cítila na plné čáře hezky deprimovaná. V podstatě bych deprimovaná neměla být a rozhodně bych se neměla namáhat psychickými zátěžemi; ups, myslím, že to právě dělám ale chyba je v tom, že se nedokážu nijak ubránit.

Ale ono to je stejně fuk.

Nezvládám to. Vůbec. Jak to je, sakra, možné? Měla jsem všechno zvládat, všechno zvládnout sama, sžít se s tím, že jsem ho já opustila (k tomu ještě kvůli totální maličkosti), zvyknout si na nový život, začít pracovat ve firmě, kde bych také dostávala slušné peníze - a to jen díky tomu, že můj otec, alias šéfík zmiňované úžasné firmy, je tak 'milý' a nasadil mě snad schválně do jeho trapné velké firmy, který jak se zdá, se krachovat nechystá. Díky jeho slovům 'Přál bych si vidět svojí malou dcerušku jako sekretářku' a poté vtipkování 'Ale ne proto, aby mě pak někdo jiný - nějaký mladý hoch - zastoupil v době mého stáří a souložil s mojí malou dcerkou' jsem byla znechucena na plné čáře.