Porsche behind Ferrari

|16.|

Emily's pow:

Flasback:

,,Proboha, to ne!" zařvala jsem přes můj smích a snažila se ho od sebe odstrčit. ,,Přestaň!" chichotala jsem se a můj řev se míchal přes celou kuchyň s jeho zlověstným smíchem.

,,Odvolej to!"

,,Nic neodvolám! Nikdy!" zajíkala jsem se a nadále se snažila rozmachovat kolem sebe rukama, dokonce i nohama. Když mi došlo, že tohle nebude to správné řešení, aby mě přestal lechtat, ihned jsem vyprskla; ,,Dobře, dobře, promiň!"

,,Promiň co?" jednu ruku si dal na ucho, naznačujíc, že 'neví' co odvolávám, ale druhou rukou mě nadále lechtal.

Z mých očí vytryskly první slzy. ,,Odvolávám to, že jsem ti řekla, že neumíš vařit!" sýpala jsem po vzduchu. ,,Ale už mě fakt nech, počůrám ti to tady a já tady žádnou loužičku rozhodně nebudu uklízet!" řekla jsem na jeden dech, což mělo následky takové, že jsem zasýpala po vzduchu.

,,No dobře teda." zašklebil se a pustil mě z jeho sevření. Z kleku se postavil a mě pomohl na nohy.

Zhluboka jsem se nadechla a zatímco se ode mě James oddaloval a otáčel se ke mě zády, aby mohl dojít ke stolu, na kterém byli vystavěny palačinky, protáhla jsem se a vypískla přitom; ,,Stejně jsem si po prvním soustu myslela, že se na místě pobleju, Jamesi McVeyi!"

Nyní mi nezbývalo nic jiného, než se na patě otočit a začít utíkat před naoko naštvaným Jamesem, i s mým hlasitým smíchem rozléhajícím po celém bytě.

Flashback end

,,Hhh." vydala jsem ze sebe výsměšně a zadívala se do černočerné tmy, kterou jsem měla v pokoji.

Flashback

,,Ale no tak. Bude to jen překvapení." nasadil psí oči a roztomile sklopil zrak k zemi, přičemž s nadějí - že do auta přeci jen nasednu - otevřel dveře od spolujezdce. Už pěkně dlouhou dobu ho nechci poslechnout a nikam jet, jelikož nemám ráda, když mě někdo někam chce vzít a přitom nevím kam. U Jamese ale žádné nebezpečí nehrozí, je to můj přítel už přes rok, takže opravdu žádný strach nemám. Prostě jen nemám náladu na to, že mi nechce říct, kam mě chce vzít, to je vše.

,,Nemám ráda překvapení." protočila jsem očima a hrála naštvanou z toho, že mi nechce vyklopit místo, kam mě chce vzít.

,,Ale no tak!" vypískl jako malé dítě. ,,No tak!" vypískl ještě naléhavěji a o něco nahlas, a když už napotřetí vypískl - hrozně nahlas, snad až nadlidsky -, dupla jsem si a rychle nasedla, než bychom na sebe stihli upoutat pozornost sousedů.

,,Nasedla jsem jen kvůli tomu, že jsem nechtěla upoutat pozornost našich sousedů, když tady tak nahlas jíkáš, div neřveš, ty pošuku!" při vysvětlování mých myšlenek jsem na něj přimhouřila mé oči se vztyčeným varovným ukazováčkem.

,,To se taky počítá." usmál se a zabouchl za mnou dveře.

Obešel auto - celou dobu mě přes sklo hypnotizoval - a když si otevřel dveře na jeho straně, nasedl a zaplul klíčky do zapalování.

,,Škoda, že nemáš řidičák." vyplázl na mě jazyk.

,,Ale no tak, nedávejte mi to za vinu každej, vždyť ho budu mít!" protočila jsem očima. ,,Tak ho zatím ještě nemám, no. Řídit ale za to umím. Víš proč? Protože mě to učil taťka, od mých-"