Porsche behind Ferrari

|40.|

Luke's pow:

Milovat člověka a přitom si to přiznat je těžké. Těžší ale je říct to dotyčnému a přitom nedostat žádnou odpověď co se týče toho, či vás též miluje.. nebo nemiluje.

Navštíví vás ihned pocit bezcennosti a ptáte se sami sebe - 'To jsem až tak hrozný? Co dělám špatně?'

Ale popravdě? Popravdě mě zmátla její odpověď.

'Nikdo neví, co je to láska'.

Co to mělo znamenat a jak to bylo myšleno? Doufám, že si neprožila hrůzu v jejích teenagerských letech a nyní se bojí zamilovat se. Nejsem totiž člověk, který by ji dost rychle přesvědčil o tom, že se může opět zamilovat. Možná, že bych ji nedokázal vůbec přesvědčit.

A zatímco mžoural s přimhouřenýma očima, ještě rozespalýma od probuzení z noční můry, do černého stropu, díky tmě v pokoji, vzpomínal jsem na událost, jenž se stala ani ne před jedním celým dnem.

Flashback:

Mačkala mě v objetí a mě doslova vymačkávala z duše blaženost. Usmívajíc jsem se díval na televizi, v které skončili titulky a přemýšlel o tom, jak bych správně mohl charakterizovat příjemnou vůni Emily. Vanilkojahodovomalinová se špetkou nádechu toho nejsvěžejšího lehkého vánku.

,,Luku." zašeptala. Nadechl jsem se a spokojeně zavřel oči při doprovodu jejího hlasu. ,,Musím ti něco říct."

,,Hm?"

Očekával jsem návštěvu jejího hlasu v klidném ale přitom též tak otravném tichu. Emily ale mlčela a nic neříkala.

,,Copak?" vzdychl jsem a sklonil na ni hlavu. Viděl jsem jen její tmavé vlasy díky tomu, že byla zachumlaná těsně v mém objetí a její hlavu měla těsně pod mojí bradou.

Když však na mě zvedla hlavu a trošičku se odtáhla, viděl jsem konečně její zářící oči.

Zakroutila hlavou a sklopila oči z těch mých - přesněji na můj klín, díky čemuž jsem se pro sebe začal šklebit, ona to ale nemohla vidět.

,,Nejsem holka, kterou hledáš."

Zatnul jsem zuby, polkl a posadil se. ,,Jak to.. sakra myslíš?" zakoktal jsem a začal cítit místo pocitu blaženosti leda tak pocit zklamání. Cela tahle zkurvená situace mi přijde dost ohraná.

Že by z toho, že takovou věc nezažívám poprvé?

Vykulila oči a pohotově dala její ruku na tu mojí. ,,Nemyslím to ale tak, že bych tě neměla ráda, nebo..." kousla se do rtu. ,,Nevím." vzdychla a druhou volnou rukou si prohrábla vlasy. ,,Prostě nejsem holka, která se k tobě hodí." řekla tiše a její ruka se lehce zachvěla.

,,Tohle nemyslíš vážně." řekl jsem a bez mrknutí se díval na její zkřivený obličej plný lítosti. Otevíral jsem pusu a pak ji bohužel zpět zavíral, protože jsem se jednoduše nedokázal přenést přes ta silná slova.

Emilyin pohled byl stále zabodnutý v mém klíně. Občas však povyskočila očima výš, například k břichu. Výš ale opravdu nešla.

Nevím, jak dlouho jsme mlčky seděli a oba dva jak totální debilové rozhlíželi po pokoji...

Avšak já jsem užírající ticho překazil; ,,Měla jsi na mě dost silný vliv. A já jsem nebyl ani trošku stavěný na to ti odolat. Tak jsem si tě připustil k srdci, přičemž bych byl velice rád, kdybys nebrala ohledy na čas, který jsme spolu strávili." v hlavě to znělo líp. Když jsem však tento proslov vyslovil, cítil jsem se hrozně divně a v hloubi duše si jsem dokonce jistý, že kdybych mohl vrátit nynější čas, vrátil bych ji v podobě zrušení vyslovení těchto slov.

Pomalu na mě zvedla hlavu. Zakroutila jí. ,,Jsem ráda, že jsi po tom, co jsem ti oznámila nabídku do Darwinu, zareagoval jsi klidně-" jen kdybys tak věděla... ,,-ale na tohle.. co jsi teď řekl... nevím, co říct. Kurva." kousla se do rtu.

Kývl jsem chápavě hlavou. I když jsem ničemu nechápal. ,,I kdybych neslyšel tvůj smích, uměl bych si ho představit. To co mi zbylo, jsou jen malé sázky. Nechci po tobě, aby ses ničila mým přiznáním. Ale taky tě nechci do ničeho nutit." postavil jsem se a ona na mě vykulila oči, s rukama složenýma v klíně. ,,Kdybych viděl tvojí siluetu v době, kdy bys tady nebyla, aspoň bych se necítil tolik opuštěně. Chyběla by jsi mi, ale jde mi jen o tvé dobro, chápeš?" naposled jsem se díval na její obličej. ,,Asi ti nebudu psát básně, jak někteří romantici... ale prosím tě." polkl jsem a potlačoval bolest hrudníku. ,,Kdyby se cokoliv dělo... zavolej mi... klidně ráno ve tři... budu tady pro tebe kdykoliv... to už víš." chci se tě jen zeptat na jediné - jak to je možné? Jak je, sakra, možné, ztratit tě v jedné vteřině? Ještě k tomu kvůli takové maličkosti? Ty si určitě v hlavě říkáš, že neodcházíš, ale věř mi, Emily, budu se sebe sám ptát, jestli tu krátkou dobu bez tebe vydržím a co budu dělat, když mě navštíví další noční můra a poté, co se vzbudím další ráno, nebudeš vedle mého boku.

Emily se opatrně postavila a v době, kdy ke mě natáhla ruku, ucukl jsem s sebou a přemístil se do předsíně.

Všechno se v jedné době změnilo. Už vidím, jak se všechno změní podruhé a tentokrát skončím jako větší hromádka neštěstí než minule.

,,Takže.." nadechla se a já se narovnal z nazouvání první boty. ,,Abys tady nemluvil jen ty - chci ti s jistotou říct, že se vrátím." pár kroky přešla ke mě a tentokrát už její rukou pohladila moji tvář. Zblízka sledovat tak roztomilou bytost je až neuvěřitelné. Neuvěřitelnější je vidět v jejích očích plápolat smutek, ale přitom vidět její koutky rtů pozvednuté. Nemá smysl mluvit o falešnosti. Opravdu ne.

,,Nechci, aby ses kvůli mě trápila." zachraptěl jsem nechtěně a přitáhl si Emily za boky. Kousal jsem si vnitřek tváře a díval se na její velké vykulené oči, sledující mé rty, za doprovodu jejího těžkého dechu. Zakroutil jsem hlavou. Nic jiného ji nemám říct. Místo toho jsem se jen sehnul pro druhou botu, kterou jsem si nazul rychle.

,,Příjemný let. A hodně štěstí v budování tvé kariéry." řekl jsem s úsměvem. Už dávno jsem si uvědomil, že nesnáším falešnost a všechno, co se toho týče, ale... teď to opravdu jinak nejde a pokud jsem chtěl Emily svým způsobem aspoň trošku uklidnit, musel jsem se falešně usmát - též do toho dát hodně sil.

Nic neřekla, jen si založila ruce na hrudi, pozorujíc mé tělo, vycházející ze dveří a zavírající dveře.

Flashback end

To všechno, co jsem jí říkal, jsem myslel napůl pravdivě a napůl jsem jí lhal.

Pravdu jsem jí říkal v tom, že tu pro ní budu v každém okamžiku.

Lhal jsem jí v tom, že... že..

Nelhal jsem jí. To je právě to.

Zahleděl jsem se ven oknem a odložil si mobil se sluchátky na stoličku vedle postele.

V době, kdy máte zlé sny/noční můry a vzbudíte se, někomu stačí si jako lék pustit písničky. U mě to tak též bylo. Ale už tomu není. Našel jsem si lék, který bych mohl označit spíše jako drogu. Drogu, kterou nebudu moct nějakou dobu získávat a mě navštíví očekávaná abstinence.

Nad slovem abstinence se mi v hlavě objevila jediná myšlenka. Myšlenka, která mi pomohla aspoň na krátkou dobu vyhodit z mysle Emily. Myšlenka, která je dost divná, vzhledem k situacím v posledních dnech.

'Už opravdu nechci usnout a upadnout do další noční můry, jak před chvilkou'...