Porsche behind Ferrari

|9.|

Luke's pow:

Ta malá děvka nemá co lézt do mého života. Ani mě nezná a znát nebude. Měla by se starat o ten svůj trapnej život a nechávat se klátit od trapáků z klubů, protože přesně na tohle vypadá.

Zatnul jsem čelist a zvětšil stisk na volantu. Dochází mi, že se těmi myšlenkami osobně štvu víc a víc.

Nahmatal jsem čudlík a za chvilku se autem rozezněli první tóny písničky 'Lost Frequencies - Reality' akorát že ne v originálu, ale zremixovaný.

,,I can fly high, I can go low, today I got a million tomorrow I don't know!" zařval jsem a bouchl do volantu. Jedna z mála písniček, které mě dokáží uklidnit. ,,Stop claiming what you own, don't think about the show, we're all playing the same game, waiting on our loan, we're unknown and known, special and a clone, hate will make you cautious, love will make you glow!" začal jsem z mého řevu smát a nakonec jsem díky mému záchvatu smíchu začal trhavě řídit. Zhluboka jsem se nadechl a uklidnil se. Lost Frequencies vždy pomohou.

Za půl hodiny:

Bouchl jsem dveřmi a klíček hodil na komodu do malého tácku, kam dáváme klíčky. Elizabeth chce mít ve všem pořádek, u klíčů vysvětlovala, že bychom je měli dávat do nějakého tácku, abychom věděli, kde jsou. Já jsem na její mírně vážnou a milou větu opětoval odpověď otravným hlasem - 'Jako kdybych byl debil a nevěděl, kde mám klíčky, mami.' Pak káravě řekla, že to já jsem ten, kdo v tomto domě ztrácí klíčky a nikdy neví, kam je položil.

Přešel jsem za práh obýváku a spatřil jsem tam mamku, jak sedí zády ke mě na gauči a dívá se na televizi, v ruce její oblíbený čaj. Ani se nepohnula. Vzdychl jsem, ozývalo se to po zdech. Ale ona se neotočila, na místě seděla bez pohybu. Nemám jí to za zlé, nedávám jí to za vinu že se teď chová jako nána - včera jsme se hnusně pohádali. Hnusně? To byla víc než hádka. Což správně znamená, že kdyby chtěla, mohla by mě za tu moji včerejší scénu vyhodit z domu.

Flashback:

Odkopl jsem ze sebe boty a zatímco jsem šel z předsíně do obýváku, prohraboval jsem si vlasy.

Už jsem měl nohu na prvním schodu, když v tom jsem uslyšel lehký hlásek z tmy; ,,Kampak, kampak?" nikde nebylo rozsvíceno, tak jsem ani netušil, kde ten člověk je a co dělá. Měla ale hlas mé mamky, takže jsem se ničeho neobával, že by to byl vrah nebo duch. I tak bych se nebál, nejsem žádný poseroutka.

,,Do mého pokoje." vyprskl jsem a natáhl se pro rozsvícení, které bylo i při schodech.

,,Už? Pojď si sem sednout, potřebuji si s tebou nutně promluvit." její hlas zněl tak.. přísně. Jsem ale na takový tón hlasu zvyklý, připomíná mi to hlas, jako kdyby byla naštvaná, takže v tom nevidím nijak extra velký rozdíl.

Vzdychl jsem a svěsil ruce podél těla. ,,O čem?"

,,Řekla jsem něco!"

Zatnul jsem čelist a šel směrem k ní. Doslova jsem skočil zadkem na gauč a sledoval její intenzivní a naštvaný pohled. Na smrt nesnáší, když skáču na gauč, protože se pak bojí, že gauč prolomím.

Povytáhl jsem obočím, když mě pořád sledovala a nic neříkala.

Odkašlala si a narovnala hlavu. ,,Od zítřka nepůjdeš nikam ven."

Nakrabatil jsem čelo. ,,Co? Nechápu."

,,Dej mi klíčky." řekla tvrdě.

,,Teď jsem se posa-"