Porsche behind Ferrari

|27.|

Luke's pow:

Flashback:

Školní halou se rozhostil hlasitý dívčí smích. Byl na té největší úrovni hlasitosti. Ale hlavně byl plný.. faleši.

Zatnul jsem zuby a víc se namáčkl dopředu do skříňky, s úmyslem se schovat a neupozornit na sebe partě roztleskávaček, procházejících za chvilku právě kolem mě.

Ale jak už to v mém životě bývá, každý člověk na střední škole ví, kterou skříňku mám já a hlavně jak často u ní stojím a vyměňuju si učebnice se sešity; zkrátka jsem byl mrštěn dozadu něčí malou dlaní na mém rameni.

,,Máš úkol na ájinu?"

Díval jsem se na její rty, přičemž se jí otevírali a zavírali, když mluvila. Rty měla namalované její tmavou rudou rtěnkou. Doslova mi bila do očí.

Kývl jsem hlavou, beze slova. Proč bych mluvil, když můžu pokyvovat hlavou?

Krom toho - neumím mluvit s lidmi mého opačného pohlaví. Buď koktám nebo mi nejde vůbec rozumět.

,,Tak mi ho dej, ne?" perfektně upravené obočí, pod kterým jí svítili dva páry nebezpečných tmavých očí, ji vylétlo nahoru. Až v tu dobu jsem si všiml její natažené ruky, směrem ke mě, žádajíc o sešit angličtiny.

Odkašlal jsem si a pomalu se otočil.

Zničehonic mě opět někdo zatáhl dozadu, aby mi viděl do tváře.

,,Co to děláš?" přimhouřila na mě oči. ,,Řekla jsem snad, abys mi podal ten blbej sešit!"

,,Vždyť se právě k tomu otáčím." do horší věty s tišším hlasem jsem to zformulovat opravdu nemohl.

Sklopil jsem oči k zemi, když si ona povzdychla a kývla hlavou.

Natáhl jsem ruku do skříňky a když ji zpět vyndával, moje roztřesená ruka nyní se sešitem angličtiny mířila přesně do dlaní Madison.

,,Dík." svým způsobem bych řekl, že hlas se jí měl vytvořit do vyprsknutí. Ona ale místo toho promluvila normálním hlasem.

,,Hmm." kousl jsem se do rtu a už už se chtěl otočit zpět k mé skříňce - ostatní roztleskávačky a kamarádky Madison mířili pryč z místa, kde před chvilkou byli, samozřejmě jsem si pomyslel, že i Madison za pár vteřin vypadne -, ale na poslední chvíli mě něčí ruka chytla za paži a otočila si mě k sobě.

Čelil jsem té stejné vysoké brunetce, které jsem čelil před pár vteřinami, brunetce jménem Madison - byla vyšší než já jen kvůli jejím roztleskávacím botám, které měli malý podpatek.

,,Hele, dnes je u Bradleyho party. Přijď." její ostrý tón jsem si zaryl do paměti, nevím proč. ,,A tomu člověku, kdo by se tě ptal, co tam pohledáváš - jen řekni, že jsem tě pozvala já." nadechla se. ,,Nechají tě napokoji."

Chtěl jsem odporovat. Ale nemohl jsem.

Vzmohl jsem se jen na pouhé; ,,Nevím, kde Bradley žije."

Protočila očima.

,,A ani nevím, jestli ho znám." připustil jsem tiše. Nebyl jsem zrovna ten typ kluka, který znal všechny lidi chodící na tuto školu - ze všech čtyř tříd, kterých bylo mimochodem divně rozdělené - na 'A' a 'B'. Na jiných středních školách rozhodně nejsou žádné dvě třídy rozdělené na 'A' a 'B' jak na základních školách. Na jiných středních školách (normálních) tě buď přijmou do té jedné jediné třídy, či máš smůlu. Ale tato škola je zkrátka.. jiná.